Obchodníci 04 - Ayame a muž z parku

„Tak tady je.“
„Ano, vidím ho dobře.“
„Vůbec nezestárl.“
„Opravdu si myslíte, že nás najde?“
„Už zjistil i naši polohu.“
„Ah, ano, již jej cítím.“
„Má nezaměnitelný pach.“
„Je to jiná vůně, než u ostatních. Určitě i jiná chuť.“ Oblízl se.
„Opravdu je talentovaný. Skoro jsem jej nezaslechl.“
„Už tu bude.“
„Ano je za dveřmi.“
Dveře vedoucí na střechu se skřípotem otevřely. Na střeše nebylo skoro nic neobvyklého až na jednu osobu naklánějící se přes okraj.
„Vítej Shino.“
„Slyšeli jsme, že jsi se vrátil.“
„Náš šéf chce vědět proč.“
„Zetsu, pořád jsi stejný magor, který si povídá sám se sebou?“
„Nazývá nás magorem.“
„Taky jsem to slyšel, nicméně debatovat s tebou o nás dvou nechceme.“
„Vyhledali jsme tě kvůli nabídce, kterou ti máme předat.“
„Nabídku?“ Postoupil Shino o pár kroků blíž.
„Náš šéf, Pein, chce, aby jsi se k nám přidal. Buď členem naší organizace.“
„Nebudeš toho litovat.“
„Je to od něj velmi laskavé.“
„Ano, velmi.“
Shino si popostrčil brýle na nose. „Já nejsem týmový hráč. Vy víte nejlíp jak rád pracuji sám a pokud nemá váš šéf pro mě nějakou jinou nabídku loučím se s vámi.“
„V tomhle případě tě máme zabít.“ Zetsu vstal a pomalu šel k Shinovi.
„Myslíte si, že na to máte?“ Namířil na ně ukazováčkem.
„My tě, ale nechceme zabít.“
„Ne, dnes ne.“
„Ani nemáme hlad.“
„Kdybychom měli tak se asi neudržíme.“
„Teď jdi chceme být o samotě.“
Zetsu se dlouho po odchodu Shina díval na lidi chodící po ulici dokud nenašel toho pravého.

„Taky jsem mohla jít dřív domů. Teď musím pěkně po tmě parkem.“ Rozhlížela se Ayame po tmavých stromech.
„Ještě, když tu řádí nějaký masový vrah. Klid, proč by zabíjel měl?“ Pokračovala dál tmavou cestou. Všude bylo ticho, když v tom uslyšela další kroky. Pomalu se otočila přes rameno. Bála se koho může za sebou uvidět, ale nikdo tam nebyl. Byla v parku úplně sama.
„Asi se mi to jenom zdálo. Mám moc bujnou představivost.“ Pomyslela si.
Přidala do kroku, aby byla co nejdřív doma za zavřenými dveřmi v bezpečí. V tom ho uviděla. Stál tam ve svitu měsíce přímo naproti ní. Nevěděla, kdy se tam dostal. Jak se tam mohl dostat aniž by ho viděla?
„Kdo to může být tak pozdě v noci? Snad to není... ne nemůže být. Jenom kolem něj projdu a rychle zamířím domu. Budu i křičet, když to bude třeba a někdo mě určitě uslyší. Hlavně musím zachovat klid. Nesmím zpanikařit, bude to dobré. Všechno dobře dopadne.“ Všechny tyhle myšlenky se jí vyrojily v hlavě.
Blížila se pomalu k němu. Už si mohla prohlédnout i jeho tvář. Stál před ní vysoký krásný mladý muž s vlasy ulíznutými dozadu.
„Dobrý večer.“ Uklonil se cizinec.
„Dobrý večer.“ Špitla Ayame. Chtěla kolem něj rychle projít, avšak cizinec jí zastoupil cestu.
„Kam pak chvátáte?“ Podíval se na měsíc. „Dnešní večer je přímo stvořený pro..." Zahleděl se jí do očí.
„Pro co?“ Zeptala se vyděšeně a podívala se Hidanovi do tváře. Jeho oči byly zvláštní, měly nádech fialové barvy.
„Brzy to poznáš na vlastní kůži. Kůži.“ Začal se cizinec smát.
„Nechtě mě být, nebo budu křičet.“ Ustoupila od něj dál.
„Tím si moc moje milá nepomůžeš.“ Udělal krok blíž ke své oběti. Ayame se chtěla rozběhnout, ale nemohla. Neznámý ji sevřel velice silně za rameno až sykla bolestí.
„Jmenuji se Hidan a vy?“
„Ayame.“ Odpověděla mu se slzami v očích. Teprve teď si Ayame všimla řetízku na Hidanově krku. Trojúhelník v kruhu. Nikdy v životě ho neviděla, ale co znamená ji v tuto chvíli vůbec netrápilo.
„Prosím, nechtě mě být.“ Hidan se jí podíval do očí a upřímně se usmál.
„Ne.“ Zašeptal. Ayame začala velice na hlas ječet, ale její řev brzy umlkl.
„No ták, nikdo ti na pomoc nepřijde.“ Zašeptal. Ruku držel pevně přitisknutou k Ayaminým ústům. Ayame však neváhala a kousla ho do ruky. Stiskla velmi pevně až se mu zabořila svými zuby do masa. Z úst jí začala téct teplá krev. Hidan však neudělal nic proti tomu, aby se z jejího kousnutí dostal. Nevydal ani hlásek bolesti, žádný náznak, prostě nic.
„Ta slast. Já miluji bolest.“ Přitáhl si Ayame blíž k tělu a sklonil se nad její hlavou. Ta pořád drtila Hidanovi ruku v pevném stisku čelistí.
„Miluji, když dělám bolest druhým a stejně tak miluji bolest jenž je dělána mě.“ Vyplázl jazyk a olízl si krev jenž mu stýkala po ruce. Ayame se však nevzdávala a dál bojovala. Snažila se všemožně vykroutit z Hidanovo sevření, ale marně. V tom Ayame svitla poslední jiskřička naděje. Už si myslela, že je její osud jasný, ale teď mohla být zachráněna.
„Co tam děláte?“ Zeptal se nově příchozí.
Hidan sevřel Ayame pevně ústa, aby nemohla vydat ani hlásku. Druhou rukou jí objal kolem těla a chytil jí ruce. Trochu se s ní zaklonil, aby to vypadalo, že se líbají. Ayame se nemohla nijak hýbat ani mluvit. Nemohla dát nijak najevo v jakém je nebezpečí.
„Jste v pořádku?“ Zeptal se neznámý. Byl už kousek od nich. Byl to jeden z dělníků, kteří dělali na stavbě nového obchodního střediska. Nemohl vědět, že, když se staví na pár piv po šichtě stane se svědkem něčeho takového. V tom si všiml kaluže krve pod Hidanem.
„Co se tu děje? Jste v pořádku? Tolik krve.“ Hidan pustil Ayame, která kvůli tomu zavrávorala a narazila do nedalekého stromu po kterém sjela až na zem.
„Chce mě zabít.“ Vykřikla.
„Ty bastarde.“ Vydechl dělník a rozběhl se proti Hidanovi. Ten však stál nehnutě a pozoroval přibližujícího se dělníka. Ayame nestihla vidět všechno co se stalo. Bylo to neuvěřitelně rychlé. Jisté však bylo to, že dělník teď ležel vedle ní s proříznutým hrdlem.
„Pořád si myslíš, že mi můžeš utéct?“ Řekl Hidan a podíval se na měsíc.

„Našli tělo v parku.“ Hlásil Kamizuki.
„Další skvělé zprávy po ránu.“ Zabručel Neji.
„Tak co to tu máme?“ Přicházel Neji k hloučku stojících lidí kolem mrtvoly.
„Proříznuté hrdlo pane.“ Konstatoval Kotetsu.
„Nějaké stopy?“
„Vypadá to, že zde bylo víc lidí. Ještě nejméně dva.“
„Zprávu mi pošlete na stanici.“ Zvedl se od těla.
„Pane, máme tu další.“ Přispěchal s telefonem v ruce Kamizuki.
„Skvělej den. Prostě skvělej.“

„Stejná práce jako vždy. Tělo stažené z kůže. Místy chybí kusy masa a tělních orgánů. Nemám pravdu?“ Procházel Neji kolem místa činu.
„Přesně tak. Budeme si muset počkat na soudní pitvu, ale už teď je jasné, že tady to tělo leží několik dní. Taky je zřejmé, že sem bylo dovezeno."
„Několik dní... dobrá. Prohledejte to tady a hlášení chci mít na stole do večera.“
„Ano pane.“

„Vsávej. Ještě jsme se spolu pořádně nepobavili, nebo si myslíš, že to včera večer stačilo?“ Skláněl se Hidan na Ayame. Ta ležele svázaná na operačním stole. Nemohla se nijak hnout. Zápěstí a nohy měla pevně svázané.
„Co se mnou chceš dělat?“ Vzlykala.
„Uvidíš, ale příjemné ti to rozhodně nebude.“ Ustoupil, aby odkryl řadu skalpelů. Ayame začala řvát jak jen mohla.
„Klidně si řvi tady tě nikdo neuslyší.“ Ukázal na stěny. "Ven není nic slyšet."
„Dojdu si pro kafe a můžeme začít. Mimochodem nechceš taky?“
„Ty parchante!“ Plivla mu do tváře.
Hidan se jenom zasmál a zmizel za dveřmi.

„Řekni mi, Sakuro, nikdy jsi nelitovala svého rozhodnutí?“ Sakura si změřila pohledem Sasoriho, jenž seděl v křesle u krbu. „Nikdy.“
„Opravdu jsem nedoufal v tvé rozhodnutí přidat se k nám. Bylo to tak...“ Rozhlédl se po místnosti hledaje ta správná slova. Pokoj to byl rozlehlý s krbem uprostřed před kterým stála dvě křesla. Dvě okna byla zahalena tmavým závěsem, který zaručoval ne-li tmu, alespoň přítmí. Uprostřed místnosti dominoval kulatý stůl a několik židlí.
„Tak nečekané a jsem velice rád, že jsi teď se mnou. Kdo by mohl čekat, že členka rady a primářka tamní nemocnice zradí všechny v Listové.“
Sakura se pomalu zvedla z křesla a přistoupila blíže k Sasorimu. Ten jí chytil za ruku a přitáhl si jí k sobě.
„Proč jsi to všechno vůbec..“
„Udělala?“ Dořekla za něj. „Přece kvůli tobě.“ Pohladila ho po vlasech a nakonec políbila.
Dveře do pokoje se otevřeli. Stál v nich Itachi.
„Sasori, máš se dostavit se svým týmem u Peina a...“ V tom se zarazil, když je spatřil spolu. Sakura seděla na Sasorim a vášnivě ho líbila nevšímajíc si nově příchozího.

„Sakura... tak moc mě přitahuje a odpuzuje zároveň. Chtěl bych být na Sasoriho místě. Líbat jí a následně zabít. Toužím po ní, ale vybrala si jeho. Proč mi tolik připomíná mého bratra? Protože ho milovala, nebo ještě miluje? Jako já? Můj bratr... Sasuke, kde jsi a co děláš můj malý neposedný bratříčku?“
„Co chceš Itachi?“ Zeptal se Sasori nevraživě. Sakura po Itachim hodila naštvaný pohled za to vyrušení.
„Máte jít za Peinem kvůli Písečné.“ Sdělil jim nepřítomným hlasem.