Síla nevědomí

Zběsilý tlukot srdce. Zrychlený dech. Bolest v nohách.
Běžím skrz les směrem, který neznám a doufám, že zvládnu setřást mé pronásledovatele. Vybíhám na mýtinu. Běžím jako o život, když z ničeho nic mě zradí vlastní noha a já padám přes pařez na zem. Přes dlouhé stříbrné vlasy, které mi spadly do obličeje, nic nevidím.
Z dálky se ozývá dusot dalších třech párů nohou, jak se ke mně blíží.
„Támhle je! Chyťte ji, ať nám nezdrhne!“ zakřičí ten skrček uprostřed.
Začnu se pomalu zvedat, ale přes všechnu tu bolest nemám už dostatek síly a padám obličejem zpět k zemi. Skrček stojí na místě a jeho poskoci běží ke mně.
„Mokuton: Moku Shouheki no Jutsu“ ozve se za mnou.
Kolem mě se začnou vytvářet trámy ze dřeva, které se nade mnou spojí.
Sakra! Jsem v pasti, dostali mě! Co teď?
Moje noha je pohmožděná od pádu. Začnu se plazit k dřevěné stěně a zkouším najít nějakou malou díru, kterou bych mohla vidět, co se děje venku. Bohužel nic nenalézám. Vězení je až moc dokonalé.
To musí být velmi nadaný ninja, když dokáže vytvořit takové vězení z ničeho, ale který z těch tří to zvládl?
Přemýšlím, ale ani na jednoho z mých pronásledovatelů to nesedí. Z ničeho nic se ozve velká rána. Rychle přiložím své ucho na dřevo a zaposlouchám se.
„Jen počkej! My si tě podáme! Nebudeš nám takhle krást naší kořist.“ zakřičel skrček.
„Od kdy se ženy nazývají jako kořist?“ zeptá se jemným hlasem někdo další.
Ztuhnu na místě a čekám, co se bude dít dál.
To vězení není těch poskoků ani skrčka. Je tu někdo další.
Opět se mi zrychlí tep a se zatajeným dechem poslouchám, co se děje venku. Slyším rychlé kroky, skoky, cinkání shurikenů i výbuchy. Občas někdo zasyčí bolestí. Poslední věc, kterou slyším je dlouhý křik, a moje únava mě dohání natolik, až se mi zavřou oči a jenom nehybně ležím.
…
Oči se mi otevřou na malou chvíli, když se dřevěné vězení nade mnou s velkým hlukem otevře a já tak spatřím modré nebe s jasně zářícím kotoučem. Zavřu oči, protože mě to světlo pálí. Po chvíli je znovu otevřu. Ke mně běží muž v zelené vestě a hnědými vlasy.
Opět zavřu oči.
Cítím, jak se mě dotýkají jeho teplé ruce, které kontrolují můj puls na krku.
…
Probudím se na zemi kousek od ohniště, u kterého sedí nějaký muž. Cítím bolest v pravé noze a zjišťuji, že ji mám ošetřenou. Na sobě mám zelenou vestu a jsem přikrytá dekou. Rychle se posadím a snažím se vzpomenout, co se přesně stalo a co tady dělám. Naneštěstí se mi zamotá hlava a já padám zpátky na zem.
„Dávej přece pozor! Nemůžeš takhle rychle vstávat.“ napomenul mě ten muž, který teď neseděl u ohniště, ale klečel u mě a podpíral moje tělo.
Opřel mě o jeho věci, abych byla v polosedu a dal mi láhev s vodou.
„Na, napij se.“
Vzala jsem láhev a pomalu se napila, přitom jsem se na něj pořád koukala. Neznala jsem ho. Podle jeho zvláštní čelenky pochází z Vesnice ukryté v listí.
„Nech si ji u sebe, kdyby na tebe šly zase mdloby.“ usmál se na mě.
„Kdo jsi? A proč mi pomáháš?“ vyhrknu ze sebe.
Muž se zamyslí a po chvíli odpoví: „Jmenuji se Yamato a jsem ninja ze Skryté listové. Zrovna jsem se vracel z jedné mise a viděl jsem, že jsi v nesnázích, proto jsem ti přišel na pomoc. Nevypadala jsi, že bys ty chlapy znala, natož že by si s nimi chtěla bojovat.“
To jméno mi nic neříká, ovšem ve Skryté listové žije můj otec. Otec, kterého jsem nikdy nepoznala, který ani neví, že existuju. U sebe mám jenom jeho fotku, nic víc o něm nevím.
„Nepotřebovala jsem pomoct, zvládla bych to sama, jen jsem potřebovala si trošku odpočinout, protože útěk z té jejich kobky mě stál moc energie.“
„I přesto jsem ti pomohl, tak bys mi mohla za odměnu prozradit aspoň tvoje jméno a vysvětlit proč tě věznili v Zemi deště?“ sedl si ke mně a čekal, až začnu vyprávět.
S neochotou jsem prozradila své jméno i můj příběh.
„Jmenuji se Natsu,“ začala jsem, „nikdy jsem pořádně nepoznala svoji rodinu a tak jsem se snažila někde uchytit a žít svůj život. Jenže se to zkomplikovalo před třemi roky, kdy si mě vyhlídl jeden feudální pán v Zemi deště a chtěl mě za ženu. Ze začátku jsem byla zamilovaná, ale časem se z toho stalo něco otřesného. Nechtěla jsem s ním být a chtěla jsem odtamtud utéct. Celou dobu jsem v té kobce, kam mě poté zavřeli, abych jim nedělala potíže, trénovala různé techniky boje a obrany. Díky tomu jsem se stala silnější a konečně se mi povedlo utéct. Bohužel to zjistili a tak šli okamžitě po mně. Až sem jsem dokázala vzdorovat a dál ten příběh znáš.“
Sklopila jsem hlavu, aby nebyly vidět slzy, co se mi právě hnaly do očí při vzpomínce na ty zlé časy.
„To je mi líto, Natsu.“ zašeptal a opatrně mě objal.
Jeho svalnaté tělo mě drželo v objetí a nechtělo mě pustit. Po chvíli však stisk povolil a on se mi podíval přímo do očí.
„Nikoho z rodiny nemáš?“ zeptal se.
„Já nevím. Nikoho jsem nikdy nepoznala. Mám jenom otcovu fotku a dál vím jen to, že moje rodina pocházela ze Skryté listové.“ vysvětlila jsem mu.
Svraštilo se mu čelo a koukal na mě.
„Z Listové? Tak to je načase, abych tě tam vzal.“ Mrkl na mě a začal si balit svoje věci.
„Nejsem si jistá, jestli je to nejlepší nápad. Bojím se zklamání, které může přijít. Nemám dost odvahy, abych se setkala se svými příbuznými, kteří o mně nikdy neslyšeli.“
Yamato se rozesmál. Udiveně jsem na něj pohlédla.
„Ty máš odvahu utéct z vězení v Deštné, ale nemáš odvahu se setkat s vlastní rodinou?“ zeptal se po chvíli.
„Nenechám tě tu! Prostě jdeš se mnou, ať se ti to líbí nebo ne. A tvoje zraněná noha není překážkou. Beru tě do Listové!“ řekl a než jsem se stihla rozkoukat, už jsem byla na jeho zádech.
V tu chvíli se do mě vlil zvláštní hřejivý pocit. Pevně jsem se chytla Yamata a ten už běžel směrem do Konohy. Nemohla jsem se soustředit, protože jediné, co jsem vnímala, byl Yamato.

O pár hodin později…

„Tak jsme skoro tam, Natsu.“ Vyrušil mě z mých myšlenek a zpomalil svůj běh do chůze.
Stáli jsme před zelenou bránou, která na horním štítu měla znak Konohy. Přímo vedle brány už nás vyhlíželi dva ninjové.
„Tak už jsi zpět, Yamato?“ otázal se jeden z nich s rozčepýřenými vlasy, „ a koho si to vedeš?“
Ninjové si začali Yamata dobírat kvůli mně. Sundal mě ze zad a postavil na zem. Když jsem mu pohlédla do obličeje, byl celý rudý.
„T-tohle je Natsu,“ vykoktal ze sebe, „našel jsem jí v lese. Šli po ní nějací ninjové, tak jsem jí pomohl. Má v Listové svou rodinu, ale nikdy jí neviděla.“
Druhý ninja se rozesmál a povídá: „Zrovna jsem přemýšlel, koho mi připomíná a ty její stříbrné vlasy jsou nepřehlédnutelné. Stejně rozčepýřené jako je má Hokage-sama.“
První ninja se přidal se smíchem, akorát Yamato se netvářil moc nadšeně a já nevěděla, o koho jde.
„Izumo, Kotetsu! Dost bylo plků. Hlídejte si bránu a my se jdeme ohlásit.“ Utnul to Yamato, vzal mě opět na záda a my vyrazili do centra vesnice.
„Kam to vlastně jdeme?“ zeptala jsem se potichu, protože jsme šli po ulici a všichni se za námi udiveně otáčeli.
„Rovnou k Hokage-sama.“ Řekl jednoduše.
…
Došli jsme před velké dveře. Yamato mě zase sundal na zem a pohlédl na mě.
„Tady se naše cesta prozatím rozejde,“ řekl smutně a díval se mi do očí.
V ten moment mi to došlo. Jeho výraz mi prozrazoval spoustu jeho myšlenek.
„Tímhle to všechno nekončí.“ usmála jsem se a přiblížila jsem se k němu. Vlepila jsem mu pusu na tvář a odtáhla jsem se.
„Děkuju ti za všechno, Yamato.“
Jeho obličej znovu zrudl, protože tohle nečekal. Ještě chvíli stál nehybně. Po chvíli se však vzpamatoval a zaklepal na dveře.
„Dále,“ ozvalo se zpoza dveří.
Yamato otevřel a oba jsme vešli.
V místnosti byl stůl, za kterým se krčil mladý muž se stříbrnými vlasy a čelenkou přes levé oko nad hromadou papírů.
„Hokage-sama, mise úspěšně dokončena. Cestou jsem narazil na Natsu ze země Deště, která utíkala před nepřátelskými ninji. Údajně má v Konoze rodinu, kterou ale nikdy nepoznala,“ informoval Yamato.
Hokage zvedl hlavu a já uviděla jeho tvář. Naše pohledy se střetly a oba jsme na sebe udiveně hleděli.
V tu chvíli jsem sáhla do kapsy a vytáhla fotku mého otce a ukázala jsem ji Hokagemu.
Ten se usmál a pokýval hlavou.
„Sestřičko!“ vydechl Hokage.
V očích se mi objeví slzy štěstí, když si uvědomím, co se právě přihodilo.