... Proč zabíjím...

„Je mrtvý, Orochimaru-sama,“ ozvalo se v potemnělé místnosti. Kde jediné světlo vrhaly osvětlené nádrže s neurčitým obsahem uvnitř. Na ocelovém stole leželo v nepřirozené poloze zkroucené tělo.
„To vidím i bez tvé úžasné expertizy, Kabuto,“ řekl otráveně Orochimaru a prohlížel si mrtvolu zblízka. „Co se pokazilo?“ zeptal se po chvíli.
„Jeho srdce, to nevydrželo,“ odpověděl prostě Kabuto a dál sledoval záda svého pána.
„Hm, tak to budeme muset zkusit zase s někým jiným. A to jsem si tady už byl jistý.“
„Je mi to líto, Orochimaru-sama.“
„Nesmysl. Negativní výsledek, je taky výsledek. Teď to tu nech a běž se podívat po dalším vhodném objektu,“ řekl Orochimaru a ani se na svého společníka nepodíval. O několik sekund později vrzly dveře a on osaměl. Naposledy se podíval na zohavené tělo na chladném stole a rozhodl se, že udělá ještě nějaké testy, aby se vyvaroval opakování svých chyb.
Zrovna prozkoumával orgány, když dveře opět vrzly. Orochimaru se otočil. Jeho nohsled Kabuto byl sice dobrý, ale pochyboval o tom, že sehnal ideální objekt za tak krátkou dobu.
„Neříkal jsem ti, že máš klepat?“
„Ale no tak. Přišla jsem ti říct, že máš na stole večeři,“ řekla žena, která stála ve dveřích.
„Teď pracuji,“ odpověděl místo toho Orochimaru a chtěl se vrátit ke své práci.
„Měl by sis tu rozsvítit, ať si nezkazíš oči a navíc práce počká, pojď se najíst, než to bude studené!“ řekla žena trošku rázněji. Orochimaru si povzdechl a vyrazil za ženou. Prošly chodbou do další místnosti, kde se posadil za stůl.
„No to nemyslíš vážně!“ vyjekla žena. Měla menší obtloustlou postavu a krátké kudrnaté bílé vlasy. Dnes si na sebe vzala po kolena dlouhé květinové šaty a pletenou vestu. Orochimaru k ní zvedl pohled s nechápavým výrazem.
„Před jídlem si přece myjeme ruce, mladíku!“ zamračila se a propalovala ho pohledem. Orochimaru se bez jediného slova zvedl a vyrazil ke koupelně.
„Dám si jen trochu, mám ještě moc práce a nemám hlad,“ pronesl Orochimaru, když si sedal.
„Tady máš,“ řekla žena a usmála se na něj. „Pořádně se najez.“
„To mi stačí,“ řekl, když mu nakládala další rýži, ale ona se na něj zeširoka usmála a dala mu další dvě hrsti. Povzdechl si.
„Jsi celý pohublý, měl bys pořádně jíst.“
„Mami….,“ zaúpěl Orochimaru a snažil se do sebe naházet jídlo, co nejrychleji. Žena si dala ruce v bok a zkoumavě si ho prohlížela.
„Rochi, kdy jsi byl naposledy na sluníčku a na čerstvém vzduchu. Jsi celý bledý.
„Mami, prosím tě. Kolikrát ti mám říkat, že mi nemáš říkat Rochi,“
„No tak promiň,“ omluvila se hned a odběhla ke kuchyňské lince, aby poklidila nádobí.
„Tvoji kamarádi tě neberou ven? Jsi na ně hodný?“ ozvala se zase po chvíli.
„Oni nejsou mí kamarádi,“ zahučel s rýží v puse.
„Nemluv s plnou pusou,“ obořila se na něj zase.
„Promiň,“ omluvil se, když spolknul sousto.
„Myslím Rochi, že bys měl vyrazit ven. Odpočinout si trochu. Vypadnout z této zatuchlé kobky. Neměl bys tolik pracovat.
„To nejde.“
„Proč by nešlo? Odlož ovládnutí světa na později. On se kvůli tomu svět nezblázní.“
„Mami, já nechci ovládnout svět. Stačí mi, když zničím Listovou,“ opravil ji Orochimaru.
„Cože? Vždyť ty jsi tak inteligentní a bystrý chlapec. Máš přece na víc než na zničení jedné vesnice. Jsi rozený vůdce, kdyby ses víc snažil, určitě bys mohl ovládnout svět. Jen nesmíš mít tak malé cíle,“ dívala se na něj matka a laskavě se na něj usmála. „Jsi můj syn, dokážeš všechno, co si usmyslíš.“
„Díky, mami,“ odpověděl napůl otráveně, napůl unaveně Orochimaru. Chvíli jedl mlčky, když se k němu jeho matka opět obrátila od mytí nádobí.
„Zlatíčko, potřebovala bych nakoupit.“
„Dobře mami, udělej seznam a já tam zajdu.“
„Ne ne, jsou to velmi speciální věci.“
„Dobře, tak pojď se mnou a nakoupíš si, co potřebuješ.“
„Když já tě nechci obtěžovat,“ zakroutila hlavou žena.
„Mami, neobtěžuješ mě. Pokud potřebuješ nějaké věci, tak s tebou půjdu.“
„Ne, to je v pořádku. Půjdu sama, to zvládnu.“
„Dobře,“ kývl nakonec hlavou.
„Ale, když já bych potřebovala nějakou zeleninu a ta je těžká,“ ozvala se zase polohlasně po chvíli.
„Tak já půjdu s tebou, aby ses s tím nemusela tahat.“
„Když já tě, ale nechci obtěžovat.“ Orochimaru na chvíli zavřel oči a zatnul čelisti.
„Mami,“ začal, co nejklidněji mohl. „Potřebuješ ty věci nebo ne?“
„Potřebuji,“ řekla po chvíli přemýšlení.
„Fajn, tak mi řekni, kdy a vyrazíme spolu na nákup. Udělám si na to čas.“
„Ale…“ začala, tak už ji Orochimaru hned přerušil.
„Kabuto potřebuje také nakoupit, co kdybys šla s ním?“
„O, tak to by šlo,“ pokývala nakonec hlavou a odvrátila se a chvíli bylo opět blažené ticho. „Škoda, že nemůžeš jít ty,“ zašeptala a Orochimaru se musel zhluboka nadechnout a nacpat si do pusy hroudu jídla, aby se uklidnil a neřekl nic neuváženého. A tak nastal zase na chvíli naprostý klid, který rušilo jen cinkání příborů a zvuk tekoucí vody.
„Dáš si koláč?“
„Ne mami, já nejím sladké.“
„Ale, odkdy prosím tě?“ svraštila obočí žena.
„Odjakživa, nikdy jsem sladké nejedl,“ řekl Orochimaru a chtěl se zvednout k odchodu, ale jeho matka byla během vteřiny u něj.
„Tady máš, dej si,“ řekla a postavila před něj kousek koláče. Zářivě se usmívala a pohladila ho po vlasech.Orochimaru se zhluboka nadechl a zase vydechl a pak se pustil do kusu koláče.
„Nenimrej se v tom,“ pokárala ho po chvíli zase jeho matka. „A narovnej se.“
„Jistě,“ řekl a sedl si pořádně. Ozvalo se zaklepání a Orochimaru na chvíli zadoufal, že ho konečně někdo přišel zabít.
„Kam ji mám dát?“ zeptal se Kabuto, když otevřel dveře. Přes záda měl přehozené bezvládné tělo nějaké dívky. Dlouhé vlasy jí spadaly skoro až na zem a po ruce jí tekl pramínek krve.
„Dej ji ke mně do pokoje, Kabuto ,“ řekl s povzdechem a ani se neotočil.
„Zdravím, Akemi-sama, rád vás vidím“ pozdravil Kabuto ženu, když si všiml, že je také v místnosti.
„Kabuto-kun,“ usmála se na něj a zamávala mu. Hned poté Kabuto opět zmizel a Akemi se se zájmem otočila na svého syna.
„Ooo, děvče. To se mi ulevilo. Začínala jsem se trošku bát, když trávíš tolik času s tím brýlatým chlapcem,“ řekla s viditelnou úlevou, ale pak hned pokračovala. „Nevadilo by mi to. Jsem tvá matka a miluju tě, ať jsi jakýkoliv.“
„Mami, proboha. Já přece s Kabutem nic nemám, je to můj zaměstnanec,“ vyhrkl vyděšeně Orochimaru.
„Mě to vážně nevadí zlato,“ bránila se matka. „Jsem už stará a tak jsem doufala, že se dočkám vnoučat, ale pokud jsi šťastný. Jsem i já.“
„Mami, tak znova, já s tím mužem nic nemám,“ řekl už docela zoufale.
„Dobrá, dobrá.“
„A máš tedy aspoň nějaké děvče? Co třeba ta rusovláska, co se tu občas objeví?“
„Není na mě trochu mladá? Nemyslíš?“
„Láska si nevybírá synku,“ zatrylkovala a opět se otočila zpátky k lince a douklízela zbytek nepořádku. Orochimaru do sebe konečně nacpal poslední kousek koláče a zvedl se od stolu. Zasunul židli, poděkoval za jídlo a odešel zpátky do místnosti s napůl vypitvaným tělem a dokonce se na něj těšil i přes to, že byl důkazem jeho neúspěchu. Kabuto už tam na něj čekal, ale než stihl Orochimaru promluvit znovu se otevřely dveře. Objevila se bílá kudrnatá hlava.
„Rochi, čisté spoďáry a ponožky jsem ti nechala na posteli spolu s dalším oblečením, tak si to ukliď do skříně, ať to nemáš pomačkané. A neponocuj, ať nejsi ráno unavený,“ řekla a zmizela. Orochimaru se otočil zpátky ke Kabutovi.
„A oni se diví, že zabíjím lidi…“