manga_preview
Boruto TBV 15

Akumu/Nightmare

nightmare_by_pulvis-d4qwbmo.jpg

Všichni mi říkávali, že za tmy bych neměla chodit sama ulicemi, natož se potulovat lesem…Heh, kdy sem naposledy poslechla něčí radu? Dokonce ani teď, kdy na náš svět padla temnota a zloba těch silnějších z odvrácené strany, se potuluji sama lesy a hledám…hledám toho, jehož mi jeden z temné strany vzal.

Pomstím se, je mi jedno jak, komu a proč, pomstím se za něj, to on kvůli hloupému rozhodnutí naší vesnice odešel, opustil mě, to mu nikdy nezapomenu, zpřetrhal veškeré svazky a teď bloudí světem jako tělo bez duše, která je stále se mnou…starám se o ni, hlídám ji a střežím, za cenu svého života, jsem ochotna ubránit ten jeho, i když to asi ani nemá smysl…vždyť jsem jen nechtěná muška, která kolem něho poletuje. Měla bych se nad sebou vážně zamyslet…doopravdy vážně. To bych pak ale nebyla já, kdybych nejednala spontánně. Musím ho najít! Za každou cenu!

Les je krutý, plný trní a zářících očí zvěře, které blikají ve tmě tak, jak zvěř mrká. Cítím dech…dech mrtvých, který přichází z druhé strany, na kterou se jednou všichni vydají, ať už dobrovolně, nebo ne, ať už zemřou na stáří a únavu, nebo na zradu blízkých a zabití. Mám ten pocit úzkosti, který mívají na takových místech malé děti, nebo strašpytlové. Přes veškerý strach procházím větvemi, jako by to byla stébla trávy, jdu tiše a snažím se na sebe neupoutat pozornost zlých duchů, kteří ve tmě tohoto lesa přebývají. Marně, sledují mě již od chvíle, kdy jsem do tohohle hrozného místa vstoupila.

Měla bych odejít…jen ten pocit, že to co hledám, mám již na dosah ruky je čím dál větší, čím hlouběji jsem, čím víc se bojím a čím víc jsem ztracená, tím víc cítím, že tu ON někde bude a že mě pozoruje společně s temnými duchy lesa. Moje oči kmitají z místa na místo, klopýtám o kořeny a poslední zakopnutí následuje dlouhý pád, neječím, jen s otevřenou pusou padám zády napřed do hluboké rokliny, proč jsem si jí nevšimla? Vždyť je u ní velký, měsícem ozářený palouk…byl to snad osud? Bylo mi určeno, že mám umřít na téhle výpravě jednoho a posledního člověka, který kdy stál o přízeň hledaného?

Pomalu otevírám oči a vidím, že jsem našla, co jsem hledala, ty veliké rudé oči mě sledují…nemůžu mluvit, necítím tělo, necítím nic, jen teplo. Pokouším se o malý úsměv, snad se povedl, necítím totiž vůbec nic, ani dotek jeho ruky, ani chlad jeho slz, které dopadají na mou tvář. Přitiskl svoje čelo k mému, v uších mi hučí, nevím, co říká, co mi našeptává, čeho lituje, zda mi vyznává lásku, nebo běduje nad tím, že mě kdy poznal…nevím nic. Z posledních sil zvedám ruku a snažím se ho dotknout, nevnímá to, má ruka opět padá volně k zemi a mé oči se dokořán rozevírají, jak jsou oslněny tím světlem, to teplo, které najednou zahrnulo mé tělo, mou duši…mé city jakoby ožili a přede mnou se otevírá Ráj. Naposledy se na něj podívám.

"To je v pořádku, jsem šťastná.“

Má první a poslední slova, která jsem dnes řekla. Mizím v dáli a světlo mě čím dál víc zahrnuje a bere mě do svého království, do Ráje, do tepla a náruče mé lásky, která zde však není, zase. Zase jsem upadla do světa bez lásky, do vlastního utrpení, jen s jinou tvářičkou, s tím vřelým pohledem, nejraději bych Bohu plivla do tváře, za to, jak si pohrává s lidskou duší, ale alespoň tu jedno se mi povedlo dnes zachránit…doufám.

----------------------------------------------------------------------------
Hlukot kroků, vití vlků a krákání vran, to mě zavedlo k tomuto místu, sám nevím, co bych tu v takovýhle chmurný večer pohledával, proč bych tu m¨ěl být? Existence tohohle místa se mě nijak netýká, je mi ukradená ba víc, je to moc blízko bývalému domovu, kterého jsem se zřekl, a akorát mi do hlavy nahání hrozné vzpomínky na dny, kdy jsem se dusil v sevření pravidel a zákonů vesnic.

Na kraji lesa se nachází sráz, prudký a nečekaný, hned za ním je palouk, osvícený měsícem, na něm jsem v tu chvíli seděl, zahlédl jsem ve světle měsíce a v nečekané ráně blesku dívku, tu kterou jsem miloval, i když o tom nikdo, dokonce ani ona sama, nesměl vědět. Musel jsem veškeré city potlačit, stát se krutým, zlým a nemilosrdným, ničit dobro a sít zlo. To byl můj osud, moje sudba, kterou mi bratr dal, už když spáchal skutky proti našemu rodu.

Rychle vyrážím a…pozdě, byl jsem moc pomalý, moc zaslepený myšlenkami na bratra a osud mého rodu, jehož jsem posledním členem, že jsem nechal zemřít poslední dívku, která by mohla být tou, co obnoví zašlou slávu Uchihů. Jak naivní hlupák jsem, jak špatně jsem jednal s těmi, které miluji, jak nečistě jsem smýšlel o jejich životech. Zasloužím zatracení, už nikdy nespatřit světlo a krásu lidí, co mě milují, nebo milovali. Nezasloužím si žít.

Mé čelo se dotýká jejího, pomalu mi chladne v náruči, brečím, to tu dlouho nebylo. Nikdy jsem tak netruchlil, a nikdy ani nebudu. Vůně třešní, která se line z jejích vlasů, se mění ve vůni krve, co láká mrchožrouty tohohle zakletého lesa, plného utrpení a zkázy. Naposledy ji políbím a znovu přitisknu své čelo k jejímu, jako bych chtěl zachránit zbytky její duše a nechat je splynout s tou mou…až an to, že já jsem svou duši zaprodal, zaprodal Ďáblu, který měl mou vyvolenou ochraňovat a přivést mi ji v tu pravou chvíli. Zradil, porušil svůj slib a zabil mi ji.

,, Nezasloužíš si zemřít, nesmíš, musíš žít dál, jsi jediná, která pro svou lásku ke mně je schopna ujít světa kraj, lituji svých činů, nenávidím se za ně. Prosím…prosím žij! Miluji tě a chci, abys mi stála po boku. Neumírej…“

Šeptám a volám do ucha, které má již ledový vzhled a po doteku i z něj mrznou prsty. Jsem tak bláhový, nemůžu oživit toho, kdo už přešel an druhou stranu. Má i její duše jsou nenávratně pryč a mě začíná požírat temnota tohoto lesa.

Cítím ji. Cítím, jak mě obaluje svým pláštěm a jak mi překrývá oči, ani můj žalostný řev ji nezastaví, nenechá se jen tak odbýt. Cítím, jak se propadám do hlubin zkázy, zloby, nekonečných muk a utrpení. To je má daň, daň za hloupost, bláhovost a ukvapenost. Tohle je jeda z mých největších nočních můr, v jeden den přijít o všechno, co jsem kdy měl, jak škaredé od tohoto světa. Byl to můj osud už od narození, byl jsem zvolen k tomu žít v temnotě? Byl jsem já, určen Vyšší mocí? Mám snad prožít zbytek mého života beze smyslu ve tmě?

Pomalu rozevírám víčka a vidím dívku, naklání se nade mnou a usmívá se. Zvedám ruku a dotýkám se její tváře, ach jak je jemná, ta třešňová vůně…miluju ji a ona to ví. Vždy mě vzbudí ta její vůně, lochtání vlásků a hlas. Sedíc na kraji postele přemýšlím o mém osudu a o tom, co se večer událo, díky bohu to byl jen sen, další z mých nočních můr. Slyším rozražení dveří a následný jekot mé milované, pláč dítěte a hlasy, rychle vbíhám do místnosti, odkud slyším hluk.

Jen vykuleně stojím a sleduji je, samotnou temnotu jak pohlcuje mrtvé tělo mé vyvolené, syn se mi schovává za nohami a já jen nečinně stojím a civím. Kam se poděla má statečnost? Má čest a pomstychtivost…asi mé instinkty vycítily, že tento boj jsem prohrál již ve snu, který mi předpověděl osud, byl sudbou Vyšší moci k mému životu.

Nebyla to sudba ve snu, ale ve mně. Tím že žiji, jsem přivedl své milované ke zkáze. Rychle vyvádím syna z domu zadním vchodem a sám se vrhám do předem prohnaného boje s temnotou, zlobou a vším špatným, co se an světě nachází. Naposledy jsem pohlédl na dítě a v mých očích byl vidět strach, smutek a zoufalost.

"Uteč!“ Poslední slovo a bouchnutí dveří, to vše jsem mu zanechal. Nic víc, nic míň. Zajímalo by mě, jestli ho temnota dostala tak jako mě a jeho matku, v našem světě utrpení a nekonečných muk není, a proto sebe i mou družku den co den v pomyslném Pekle utěšuji tím, že měl naději a pokud utekl rychle a do správných míst, určitě přežil. Jsou to jen naivní výmysly mé mysli. Určitě ho temnota taky dostala a to byl pád a konec mého rodu. Noční můra každého Uchihy.

Poznámky: 

Slib neslib. Stále se držím v pochmurné náladě, stále mě bolí u srdce a stále pociťuji jak mě dohání má hloupá rozhodnutí, je to jako soud, který mi udělily Sudičky při narození. Trp, nikdy nepoznej telo lásky. Taková byla jejich sudba,a elspoň to si myslm já.
Nicméně, k tomuhle výtvoru. Když už jsem napsala zkázu lásky Naruta a Hinaty, proč nenapsat i něco o mnou ne moc oblíbené dvojci? Popravdě, nesnáším Sakuru,a el Sasana sem si po posledních cca 5ti dílech mangy docela oblíbila. No a tady je popsaná Sasanova největší noční můra. I když zprvu se zdá, že popisuju Sakury sny, nakonec s toho vzejde Sasukeho mysl, dokonce ani po jeho probuzení není docela vzhůru, jen se probudil do dalšího ze snů.

5
Průměr: 5 (6 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Po, 2016-12-26 22:52 | Ninja už: 5944 dní, Příspěvků: 7890 | Autor je: ONLINE, Moderátor, Vydavatel Icha Icha

Mise N: Co k tomuto dílku napsat? Ohromilo mě, jak snadno si tady popsala všechny ty pocity, které mají v sobě Uchihové. Bravurně, excelentně zvládnutá povídka, já sama bych ji lépe nenapsala. To mi věř. Líbilo se mi, že netrpěl žádnou pozitivní emocí, protože by to pokazilo celkový dojem z téhle pochmurné jednorázovky, která se mi zalíbila svou temnotou a syrovostí. Asi mám zase temné období. Smiling Za to ti dávám zasloužených 5*.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Brambora121
Vložil Brambora121, Pá, 2013-05-03 20:12 | Ninja už: 4383 dní, Příspěvků: 506 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Je to smutné, ale skvěle napsané. Tleskám. Smiling




Obrázek uživatele Uzumakiů Kumi
Vložil Uzumakiů Kumi, So, 2013-05-04 14:53 | Ninja už: 4939 dní, Příspěvků: 148 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Děkuji mnohokrát Smiling potlesk netřeba ^^

protože oni jsou tak < 3

Obrázek uživatele Matsuko
Vložil Matsuko, Pá, 2013-05-03 19:27 | Ninja už: 4372 dní, Příspěvků: 117 | Autor je: Recepční v lázních

Waw, asi nejde nic jiného říct. Trochu smutný, ale každý píše na co má zrovna náladu, tvoje FF jsou opravdu hezký Smiling

Obrázek uživatele Uzumakiů Kumi
Vložil Uzumakiů Kumi, So, 2013-05-04 14:52 | Ninja už: 4939 dní, Příspěvků: 148 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Děkuju, snažím se do toho dát svoje pocity, proto jsou smutné Smiling

protože oni jsou tak < 3