Zapomene se na nás? (2/2)

Dlouho seděly bez hnutí a teprve, když zavál vítr a malou Aki ovála zima, zatřepala hlavou a tím vymazala všechny zlé představy o smrti rodičů a jediné, co ji v mysli zůstalo a co si taky přála ponechat, bylo to velké a dobré srdce; pak pohlédla na ženu, která naopak vzhlížela na rychle se objevující bílá oblaka: „Vy znáte příběhy všech těch mrtvých tady?“
Žena se usmála, ještě chvilku pozorovala mračna, až nakonec pohlédla na dítě vedle ní: „Ne, to ne,“ opět se jí na tváři ukázaly ďolíčky, „ale mnohých ano…Chceš slyšet další?“
„Jasně!“ vyjekla Aki a během vteřiny stála na nohou. Pro starší ženu to bylo těžší, proto jí dívka pomohla, ještě jí podala kytici květin a pak se vydaly po úzkém chodníčku dál.
Ušly sotva tři kroky a Aki upřela svůj tázavý pohled na ženu a byla by zakopla o kámen a spadla, ale žena ji rychle chytla za ruku a lehce ji posunula, tím změnila směr mimo nebezpečný šedý předmět na zemi.
„Proč to děláte?“ optala se a ani nepostřehla, co pro ni neznámá žena udělala.
„Co myslíš?“
„Znáte příběhy těch mrtvých,“ pohlédla na památné kameny všude okolo, „trháte květiny a zdobíte jimi hroby.“
„Protože,“ spustila žena, aniž by přemýšlela nad odpovědí, „to, co dokázali, změnilo mnohé. Každý si zasluhuje být ve vzpomínkách, dokonce i ti zlí.“
Na ženu padl dívčin naprosto nechápavý výraz; přes čelo se protáhla jedna silná vráska a tenké obočí se jí spojilo v jedno: „A to proč?!“
„Protože kdybychom si nepamatovali, co špatné chtěli ti zlí udělat a v čem byli zastaveni, ti lidé, kteří je porazili, jejich skutky, byly by mnohem menší,“ její hlas byl jistým způsobem zoufalý, ale tvář měla hrdou. Ne však způsobem, jakým se člověk pyšní, neboť kromě hrdosti jí na tváři hrál úsměv.
„To je divné!“ konstatovala dívka a šly dál. Jejich cesta je vedla stále rovně, ačkoli všude byly odbočky různými směry. Slunce ani na vteřinku neubíralo na síle a naopak vítr již nefoukal tak často.
Nebylo mnoho těch, kteří zavítali na hřbitov, ale rozhodně to nebylo málo; kdykoliv zde žena potkala takové množství lidí, byla šťastná, neboť všichni zašli zavzpomínat na své blízké.
Před očima se jim míhala mnohé jména, vytesané na hrobech. Nakonec dorazily k jednomu, který byl ozdoben kyticí, která ale už za nějaký ten čas ztratila jiskrné barvy a její květy skomíraly.
„Nara Shikamaru,“ přečetla poněkud kousavě vytesané jméno, „to byl kdo?“ zazněl její ještě dětský hlásek s trochou pískotu; svá modrá kukadla upřela na ženu.
„Neuvěřitelně nadaný ninja, moudrý. Častokrát vymyslel plán, který zachránil mnohé spolubojovníky. Byl tak chytrý, že ho nikdy nikdo nedokázal porazit v shogi!“ usmála se s nádechem tajuplna, „Ale měl poněkud zajímavou povahu, byl až neuvěřitelně líný...“
Nato Aki vyprskla smíchy.
„Vážně!“ zakřičela jemně a s úsměvem žena, „Jeho neoblíbenější činností bylo sledování mraků!... Nicméně,“ a její tón nabral vážnosti, „jeho srdce bylo též na správném místě. Plné lásky a odvahy a starosti o ostatní! A tady, vedle něj, leží jeho žena Temari… Ach, jak ráda vzpomínám na příběhy, které mi maminka říkávala, o jejich manželství!“ pokračovala žena s nádechem nostalgie.
„Jak zajímavý pár to byl, neustále se hašteřili, ale přitom se skvěle doplňovali…Říká se, že když jednou seděl Shikamaru nad saké v hospodě, což pochytil od otce, doběhla tam za ním Temari a zvolala,“ tu se žena zhluboka nadechla a hlasitěji zpustila: „Kde že to vysedává můj manžel, zatímco já se dřu doma?!“ celou tu větu zahrála tak vesele s neobyčejnými grimasami, až se Aki musela chytnout od smíchu za břicho.
„A Shikamaru si jako vždy zamumlal, ale nakonec vstal, sebral Temari do náruče a odcházel s ní… A jaký rámus prý dělali!“ povídala žena s takovým nadšením, že malá dívka nevnímala nic jiného, jen ji.
„Támhle leží jeho otec,“ ukázala prstem na nedaleký veliký hrob, „společně s jeho matkou.“
„A děti?“ optala se zvědavě Aki, čímž ženě skočila do řeči.
„Měli dvě, támhle leží jejich první syn Asuma a poblíž celá jeho rodina. Byl moudrý po svém otci, jenže se říká, že v shogi ho stejně nikdy neporazil. Druhý syn, Gaara, bydlel v zemi Vody, tam je i pohřbený.“
„Je to zvláštní… Mamka mi vždycky zakazuje jakákoliv slova na hřbitově, prý aby mrtví odpočívali,“ sklonila dívka hlavu.
„A má pravdu, jenže,“ chytla Aki za ramena, „každý vzpomíná jinak,“ a když uviděla její opět tázavý pohled, s hrdostí a zároveň radostí pohlédla na nebe.
„Já na ně vzpomínám jako na hrdiny a každý hrdina si přece zaslouží trochu toho rámszu, nemyslíš?“
„Ano!“ vyhrkla s nadšením a ještě silně zakývala hlavou.
„Chceš vědět, jak Shikamaru bojoval s nepřáteli?“ pohlédla na ni laškovně žena.
„Ano!“ zakývala opět na souhlas a vesele sledovala ženu, jak vstává.
„To nejdříve musel udělat několik pečetí,“ což rukama názorně naznačila, ačkoli nevěděla, jaké pečetě, ani jak se dělají, „a pak pufff a jeho stín obživnul a všechny smotal a držel je tak dlouho, jak jen Shikamaru chtěl!“ a ruce rozhodila do stran tak rychle, až se dívka lekla.
„A pak přišla jeho žena, Temari, mávla svým velkým vějířem,“ což žena opět a s nadšením tak obrovským, jaké se u ženy jejího věku jen tak nevidí, předvedla spojenýma rukama, „a tu se vytvořil silný vítr! Tak silný, až všechno létalo kolem!“
Obě se smály. Aki tomu, jak krásně jí žena vše ukazovala, a byla si jistá, že tohle nezapomene. Žena se naopak nesmála sobě ani podání příběhu, smála se, neboť byla šťastná, vždyť přeci, kdykoliv a komukoliv předávala vzpomínky, které pro ni v životě byly jednou z nejdůležitějších věcí, věděla, že předává jejich příběhy.
„A támhle!“ ukázala žena na hrob nedaleko, „Tam leží Akamichi Chouji, věrný přítel Shikamara. Ten se zase uměl zvětšit, ale obrovsky,“ stále jí v hlase znělo nadšení a radost.
A dívka se smála a neuvěřitelně nadšeně poslouchala, ale po chvilce ženu přestala vnímat, neboť ji v mysli utkvělo těch několik málo vět, které neznámá žena řekla; pohlédla na ženu: „A co ten Naruto?“
Ta pohlédla, optala se, jestli chce slyšet jeho příběh, a když Aki souhlasila, vydaly se cestou dál.
Obloha jakoby bojovala prosti bílým mračnům; slunečními paprsky je osvětlovala, takže vše vypadalo jako z té nejkrásnější pohádky, pohádky s dobrým koncem, neboť bílé mraky déšť nenosí.
Na dvojici utkvěly pohledy dětí, od jejichž směru odcházely, a byly vystrašené. Starší dívka, se kterou si Aki povídala, se vydala pomalu za nimi.
„A odkud znáte všechny ty příběhy?“ optala se a na úzkost, která ji předtím ovládla, ani nepomyslela.
„Moji rodiče mi je povídali. Táta nejraději ty bojovné a máma ty romantické.“
„A jak je oni znali?“
„Předávají se z generace na generaci jako nějaký mocný a drahý předmět. Už nevím, jak dlouho, ale všechno to, co ti povídám, se stalo; zažili to moji předci a pověděli to svým dětem a ty pak svým dětem a tak dál.“
„A komu to vyprávíte vy?“ ptala se dál Aki a ještě více a více byla zvědavější.
„Své dceři, jenže ta odmítá na tyto vzpomínat uchovávat jen v hlavě, a tak píše knihu; jinou než ostatní, žádnou učebnici… A nyní tobě,“ usmála se na ni žena a dívka jí tentýž příjemný pohled opětovala.
„Lidé se vás bojí, prý jste čarodějnice,“ řekla bez ostychu, čímž ji na tváři vyvolala ještě větší úsměv: „Ne, ne jen děti se mě bojí,“ pohladila Aki po sčesaných vlasech, „ale dospělí mě chápou, dokonce mě vyhledávají!“
„Vážně?“ tvář se dítěti rozjařila nadšením.
„Ano,“ přitakala lehce žena, „bylo za mnou mnoho profesorů, historiků, nebo lidí, kteří chtějí vědět víc.“
„Hmmmm,“ zadumala dívka a svým zamyšleným výrazem ženu rozesmála, „A mohla bych pak přivést kamarády?“ napadlo ji po chvíli.
„Myslím, že by je to bavilo.“
Na to žena vyjekla: „Samozřejmě,“ a s hřejivým pocitem přidala do kroku.
„Támhle za tím kopečkem,“ a ukázala na blízký a menší kopec, za nímž se tyčilo mnoho stromů, jehličnatých i listnatých, „tam leží Ayame se svým manželem, blízko jejich děti a děti jejich dětí a taky její otec. Vedli spolu Ichiraku Ramen, kam velice rád chodil Naruto se svými přáteli a dětmi. Říká se,“ a dívka nastražila uši, „že jeho děti byly stejní jedlíci ramenu jako on, dokonce i ženu tím nakazil,“ na to se obě zasmály.
„Tamhle to je!“ sklonila se, aby podle prstu, kterým ukazovala směr, Aki poznala, kam že to ukazuje, „Tam leží Uzumaki Naruto i se svou ženou, svým otcem a matkou a dětmi,“ a již z té dálky se daly rozeznat hroby větší než obvykle a více zdobené. Dokonce tam stálo několik lidí a měli úsměv na tváři.
„Byl to neuvěřitelný člověk, tak odvážný, tak hodný,“ zamyslela se nahlas žena a s nádechem nostalgie, kterou pociťovala tak často, pokračovala: „Mnoho lidí říkalo, že byl naivní, věřil totiž, že změní svět, jenže,“ a opět ji ovládla hrdost, „on ho opravdu změnil! Ne úplně a ne až tak moc, ale změnil ho.“
Tu Aki ovládla opět zvědavost, ale jiná než byly ty ostatní: „A jak?“
Žena na ni shlédla a tvář jí opět zdobily ďolíčky: „Lidé více věří a to i teď, tolik let po jeho smrti! On byl neobvykle odhodlaný, nic nevzdal! To byl pravý hrdina! Přátelé, láska a čest, to pro něj bylo vše!“
Krok měly zpomalený, ale ani jedna to nevnímala; obě byly ponořené do myšlenek a obě měly hřejivým pocitem vytvořený úsměv, až se jim všechny svaly na tváři napjaly. Nechaly se unášet představami o pravém hrdinovi.
A pak, když došly ke hrobu, Aki pohlédla na fotografii, která ať byla stará, jak jen chtěla, stále zela bezchybností, a ústa se jí roztáhla do úsměvu: „Toho znám! O tom nám povídala učitelka ve škole!“
„A co na něho říkáš?“ pohlédla na ni tázavě žena, ačkoli věděla už podle Akiina výrazu, že Uzumaki Naruto, ten jehož s neuvěřitelnou pýchou nazývala hrdinou, má dívčin největší obdiv.
„Byl… Skvělý! Tolik bojů, které vyhrál a které nikdy nevzdal!“
Lidé stojící vedle nich jen tiše sledovali dvojici a se stejným pocitem hrdosti se usmívali.
„Aki?!“ ozvalo se v ten moment nedaleko. Starší dívka je dohnala a s jistotou věděla, že malou nezbednici odvede.
„Ano?“ ozvala se jako vždy mile tázaná.
„Pojď! Za chvilku bude oběd!“
Aki pohlédla na ženu: „Už musím jít,“ řekla sklesle a udělala několik kroků vzad, pak se ale usmála a s nadějí v hlase se optala: „Můžu teda ještě přít?“
„Samozřejmě.“
„A můžou i kamarádi?“
Žena byla šťastná, baví ji povídat dětem, vždyť to bylo nadání, které jí už jako dítě její matka tak moc chválila: „Určitě přijďte, povím vám o Bílém tesáku a jeho synovi, to budete koukat. I k Narutovi vám povím několik příběhů, třeba jak přemohl osud, zachránil kněžku a tím celý svět, ano?“
V tu ránu dítě poskočilo a její dva copánky se ve svitu slunce zablýskly jako perly: „Anó!“
„Aki, pojď už,“ zavolala nervózně dívka a ihned, když k ní Aki dorazila, naštvaně zpustila: „Řekla jsem ti, že je to čarodějnice, co si myslíš, že děláš?!“
„Jaká čarodějnice! Je to uznávaný člověk! Zná příběh všech tady okolo,“ a rukama udělala velký kruh, „a bude nám povídat příběhy. Půjdeš taky?“
Dívka si pyšně odfrkla a odvrátila od dítěte pohled: „To mě nebaví!“
Ale to Aki neodradilo, věděla čím má argumentovat: „Povídala mi o Temari,“ spustila, „to byla neuvěřitelně silná žena-ninja,“ a na tvářích obou se objevil široký úsměv.
Cizí žena je nemohla přeslechnout, a když se domlouvaly, kdy dorazí, u srdce ji zahřálo a tvář ji opět ozdobily ďolíčky. Poté pohledem přejela celou krajinu pokrytou zelení, na níž se jako obrovské kameny tyčily stovky hrobů.
„Po vás nám zbyly jen vzpomínky ale ty nebudou zapomenuty…“