Několik zimních dnů Akatsuki 4

Itachi se zhluboka nadechl a vydechl. Soustředil se na tuto zdánlivě jednoduchou činnost. Stále nemohl uvěřit tomu co viděl a tomu co se stalo. To bude průser, až se probere. To si ani nedovedu představit. Nádech, výdech, nádech, výdech. Do deseti. V 99% případů to prý pomáhá. On ale asi patří mezi to zbývající 1%. Otevřel oči. Viděl Kisameho, jak zděšeně kouká do dveří. Ten se pak chytil za hlavu a začal zmateně pobíhat po hale:
„Já ho zabil. Já ho normálně zabil. To snad ne. To ne. Zabil jsem Vůdce. No já se snad půjdu utopit. Jo, to je ono. Utopím se. Ale já ho nemoh zabít. Taková malá rána… Zastavil se. „Itachi?“ oslovil ho nejistě.
„Kisame, raděj na mě nemluv. Buď tak laskav."
„Itachi“ nedbal Kisame žádosti. „řekni, že to není ten, kdo si myslím, že to je?“
„Tak to tě zklamu. Neřeknu ti, že to není ten, kdo si myslíš, že to je, protože to, co si myslíš, že si myslíš kdo to je, tak ten to je.“
„Eh…“ zatvářil se nechápavě.„Co? Moh bys mi to zopakovat? Nějak sem to nepobral. Vypadá to, že ten úder tě trochu rozhodil.“
Itachi, klid. Jak to je… Nádech, výdech, nádech, výdech…
„Hej, vy dva tam nahoře. Byli byste tak laskaví, přestali panikařit a přišli mi pomoct?“ ozval se z hloubi chodby ženský hlas.
„Ty seš tu taky?“
„Ne! Můj duch. A jestli okamžitě nepřijdete, tak vám garantuju, že vás budu chodit strašit až do vaši smrti a budete se bát zemřít, protože to co vás bude čekat si ani nedovedete představit!“
„Ale já ho zabil. Já ho zabil!“ vzlykal Kisame.
„Kisame, zachovej paniku a potlač klid.“ poradil mu Itachi.
Kisame se na něj nechápavě podíval. „Není to náhodou obráceně?“ zeptal se ho.
Doprčic, je. Zatracená hlava. Zatracenej Kisame s basebalovou pálkou, kterou se stále nebezpečně rozmachuje. Zatracený Vůdce, který je takhle přepad. Zatracená Konan, která na ně ječí odněkud zezdola a… Konan! Vždyť to je Konan! „Konan, počkej! Itachi už letí! Už ti jdu na pomoc! Nestalo se ti nic?! Doufám, že nic. Jen chvíli počkej. Vydrž! Hlavně neumírej!“ řítil se Itachi ke dveřím.
„Itachi! Hlavně nepanikař. Nespěchej. A dej pozor na schody!“ volala trochu přidušeně Konan. Krucinál. Zkusila se znovu marně dostat z pod Peinova těla. Odteďka se začne dodržovat etiketa. Žena má jít vždy před mužem. Ale na druhou stranu… Kdyby šla před ním, nejspíš by tu ránu schytala ona. Jsou přibližně stejně vysocí, takže by ji to opravdu trefilo. A Kisame. Ten idiot. Ta přerostlá ryba. Nebo malej žralok?
„ÁAAAAAAAAAAáaaaaaaaaaaa!!!!!!“ tok myšlenek přerušil výkřik. Vzápětí viděla velký předmět, řítící se na ní a který vzápětí s hlasitým žuchnutím dopad doprovázen ještě hlasitějším křupnutím. Pak bylo ticho.
„Konan? To si křupla ty?“ otázal se nejistě Itachi.
„Ne, to jsem nebyla já. Nebyl jsi to ty?“
„Ne, já také ne.“ Oba se podívali na tělo ležící mezi nimi.
„Co myslíš, že to bylo?“ otázala se Konan. Slova ze sebe dostávala s velkou námahou. Nic moc jí nebylo. Jenom pár modřin, naražená žebra a napůl vyražený dech. Akorát na ní leželo asi 100 kg živé váhy.
„Nevím, a doufám, že se mu zlomil vaz. Nechci totiž vidět ten tanec, až se probere.“
„Itachi, jak to mluvíš o Vůdci?!!“
„A jak seš na tom ty? Zníš nějak přidušeně. Nestalo se ti nic? změnil Itachi rychle téma.
„Nic moc. Možná by mi pomohlo, kdyby si ze mě… tedy z nás slez. Jste oba dva těžcí.“
To je fakt, pomyslil si Itachi. Zkusil se zvednout. Zády mu však projela prudká bolest. Zkusil to znovu. Se stejným výsledkem.
„Tak bude to? Zvedáš se, jak kdyby ti nebylo dvacet ale sedmdesát.“ popoháněla ho Konan. Měla proč. Dýchalo se jí čím dál hůř.
„Já bych rád. Ale nemůžu.
„Jak nemůžeš?“
„Asi sem si udělal něco se zády.“
„To mi ani neříkej, Itachi. Řekni, že je to jenom vtip?
„No jistě. Já, světoznámý vtipálek.“ pronesl Itachi.
„Fajn. Tak zavolej to životu-nebezpečné hovado, když už nic jiného. Já nemůžu. Dochází mi dech.“
„S tím bych ti mohl pomoct. Někde v kapse mám žvýkačky Airwaves.“ Zkusil se k nim dostat. Zjistil ale, že nemůže hýbat rukama ani nohama. Okamžitě se ozvala prudká bolest v zádech.
„Itachi, já nechci žádné žvýkačky. Já chci, abys ze mě buďto slez a nebo zavolal toho blba!“ začala Konan docházet trpělivost. Idiot. V tuhle chvíli bude lovit žvýkačky. To snad ani není možný. Kam sem se to dostala. To by se mi nestalo ani v ústavu pro duševně choré…. I když… Kdyby se sem dala nějaké pečovatelka, nebyl by rozdíl. Teprve teď si uvědomila, že je tu nějaké ticho. Nemělo se náhodou ozvat: Kisame? „Itachi. Já chápu, že tobě se leží pohodlně. Jsi až navrchu. Ale mohl by si konečně začít něco dělat. Jednu z těch možností.“ mluvila k němu jako k dítěti.
„Já bych moc rád. Jenže mám obličej zabořený do Vůdcových zad. A nemůžu se otočit.“ dodal. Konan na to už radši nic. Šetřila s dechem. A začala se modlit, aby toho pitomce nahoře napadlo sejít dolů a osvobodit je. I když v to nedoufala. S jeho rybím mozkem…
„A Konan“ ozval se Itachi, „na co že si říkala, že mám dát pozor?“