Několik zimních dnů Akatsuki 3

Děj začíná od chvíle, kdy byl Itachi napaden až do chvíle, kdy byl sražen muž na schodech.
Užijte si to! ;-)

Pomalu otvíral oči. V hlavě mu hučelo a měl pocit, že mu v ní buší tisíce permoníků. Otevřel oči ale okamžitě je zase zavřel. Světlo bodající do nich mu moc nepřidalo. Pomalu oddechoval a snažil se nějak zmírnit bolest hlavy. Moc se mu to nedařilo. Znovu se pokusil otevřít oči. Teď to nebylo tak strašné. Že by se setmělo? Zamrkal. Ne. Nesetmělo. Akorát mu výhled zastiňovalo něco velkého, modrošedivého. Oči zase zavřel. Co tu vlastně dělám? Jak jsem se sem dostal? Ležím na zemi, Kisame se nade mnou sklání…?!
„Kisame…“ překvapilo ho, jak slabě jeho hlas zní. Měl takovou chuť ho seřvat, vykuchat a usmažit. Slyšel, že žraločí maso je velice chutné. Zmohl se ale jen na „Ty idiote.“
„Itachi, ani nevíš jak jsem rád, že jsi konečně vzhůru. Bál jsem se, že jsem to s tou ránou přehnal. Ale já jsem si myslel, že jsi nějakej zloděj. Ze zdola jsem slyšel nějaké výkřiky a strašně jsem se bál. Nejdřív jsem se chtěl schovat do skříně, ale zjistil jsem, že se do ní nevejdu. A pak jsem si vzpomněl na tebe a chtěl jsem za tebou jít, ale pak sem na chodbě slyšel nějaké kroky a ony směřovaly do mého pokoje. Začal jsem se bát ještě víc a naštěstí jsem našel tu basebalovou pálku, víš, tu co jsem dostal loni, schoval sem se za dveřmi. Myslel jsem, že je to nějakej zloděj nebo dokonce vrah. Sice mi bylo trochu divný, že se ozvalo klepání na dveře, ale já jsem se tak bál a navíc to mohla bejt nějaká past. No a pak se ty dveře otevřely a já jsem si nestih všimnout, kdo to je. A byl jsi to ty.“ vychrlil na Itachiho Kisame jedním dechem. Do Itachiho hlavy toho ale moc nedošlo. Slyšel něco jako že sem se bál, a něco o basebalové pálce, zloděj, vrah, klepe, past. Nedokázal v tom ale najít jakýkoli smysl. Jakej vrah? Klepal? Past? To je to tak vážné? Zatracená hlava. Kdyby to tak byli permoníci. To by jim prostě vzal kladívko a všechny by umlátil.
Plesk. Na čele mu přistálo něco mokrého a studeného.
„Bolí tě ta hlava hrozně? Ale já jsem tě moc nepraštil. Opravdu ne. Byla to jen taková malá rána. Jenom malililinkatá…“
Itachi si myslel pravej opak. Neměl ale jakoukoli sílu nějak reagovat.
"A musíš pochopit, že jsem se opravdu bál. Nejdřív ty dva výkřiky. To by vystrašilo kde koho…“
V tu chvíli Itachimu došlo, proč je vlastně tady. Věděl, že ho parťák praštil něčím do hlavy, ale proč šel do jeho pokoje... Teď už to věděl.
„Kisame, udělej pro mě něco. ZMLKNI!“ ?
“Vypadá to, že je ti líp. To je dobře. A co teď?“
„No co, co. Coby. Půjdeme dolů a podíváme se po zdroji těch výkřiků.“ Pomalu se začal zvedat a s ním i jeho žaludek. Ještěže jsem nesnídal. Snídaně by se se mnou asi hodně rychle rozloučila.
Kisame mu přispěchal na pomoc. V ruce ještě držel basebalovou pálku. Ta mu ale při zvedání Itachiho překážela a tak ji jednoduše pustil na zem. Nevšiml si ale, že přímo pod ní je Iitachiho noha.
„Auu.“ Itachi nechtěl dělat zbytečný hluk a tak po tomto mdlém výkřiku zatnul zuby a vymýšlel Kisamemu pomstu. Hlava mu ale tolik nesloužila, takže nebyl schopen přijít na něco přijatelného.
„Jejda, jsem to ale nemehlo. Bolelo to moc?“
Itachi se zdržel komentáře. „Pojď. Půjdeme dolů.“
„Fajn. Vezmu si ale s sebou svou basebalovou pálku. Dobře se osvědčila a je dobré mít něco po ruce.“
„Vem si s sebou co chceš, hlavně to drž daleko od mé osoby. Nebo ještě lépe. Nepřiblížíš se ke mně na míň jak 1 metr. Ideální jsou 2 metry. Anebo ještě jinak. Jdi prostě přede mnou. Tak na tebe uvidím. Nechat si tě za sebou by byla hotová sebevražda.“ Ustoupil ode dveří pokud možno co nejdál. Kisame kolem něho prošel s basebalovou pálkou. Itachi se ještě sehnul pro mokrý hadr, který si znovu připlácl na hlavu a vyrazil za Kisamem.

Kisame se pomalu plížil chodbou. Jednou uskočil na tu stranu, udělal pár kroků a zase přeskočil na druhou stranu. A tak dokola. „Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?“ otázal se Itachi.
„Matu.“
„A můžeš mi říct koho?“
„No přeci toho zloděje.“
„A to je přitom nutné dělat ze sebe šaška?“
„Ale já ze sebe nedělám žádného šaška“ vysvětloval Kisame hlasem, kterým vysvětlujete dítěti proč si nemá žužlat prsty. „To jsem viděl v televizi. Dělal to nějakej detektiv. Počkej, jak von se jen jmenoval. Jamie, John … Jo! Už to mám! Jmenoval se Johny English.“ dodal vítězně.
Johny English?? povzdechl se hluboce Uchiha. „Myslím si, že tady to ale není nutné. Ten zloděj určitě nebude nikde nahoře. To už bychom na něj museli narazit. Nemá se tady kde schovat. Kromě našich pokojů jsou všechny zamčené a ty naše jsou ještě ke všemu na konci chodby.“
„Jo, to je fakt“ odvětil Kisame a odskočil na druhou stranu chodby, udělal pár kroků a zase odskočil na druhou stranu chodby a tak dokola.
Za co?! Proboha za co? Ráno, ještě jsem nic nestihl udělat, ani se pořádně vzbudit, najíst prostě nic a už jsem takhle trestaný. Ale to ti nedaruju Kisame. Počkej, až budu schopen pořádně myslet. A zatímco vymýšlel pomstu, vydal se za poskakujícím Kisamem.
Takhle došli až ke schodům. Nakoukli do haly, ale nikoho neviděli. Dole nikdo nebyl. Pomalu sešli dolů. Nebo spíš Itachi sešel. Kisame naskočil na zábradlí, sjel ho dolů, na konci zábradlí se odrazil, udělal salto, dopadl do pokleku s pálkou připravenou k úderu. Rozhlédl se vpravo, vlevo. Nic. Vstal. „A tohle mělo být co?“ Itachi mezitím sešel ze schodů. Kupodivu bez zavrávorání.
„Tohle? Tohle…“
„Ne! Nic mi neříkej. Raděj to ani nechci slyšet.“ skočil mu rychle do řeči. „Nemáš pocit, že to trochu přeháníš?“ dodal podrážděně.
„Proč?“ zeptal se ho bezelstně Kisame.
Itachi stiskl rty. Nech to být. Nech to být. Soustřeď se. Kam teď. V hale není. Podíval se na několikery dveře. Jedny vedly do jídelny, další do kuchyně, další do obývacího pokoje, pak dveře do společenské místnosti, dveře do sklepa, do prádelny, do spižírny a konečně dveře vedoucí ven. Kam by jen zloděj mohl jít? Otočil se doleva. Stál naproti dveřím do jídelny. Vlevo dveře do kuchyně, napravo dveře do obýváku. Kam jen mohl jít? Plesk! Strašně se lekl. Něco těžkého mu dopadlo na rameno. Moc se nerozmýšlel. Obrátil se a pěstí zamířil na místo, kde tušil útočníkův nos. Bum. Rána dopadla. Nicméně jinam než zamýšlel. Trefil se do něčí hrudi.
„Jé, haha, Itachi, to strašně lechtá. Prosím tě přestaň, hahaha“ nemohl nabrat Kisame.
Já ho vážně asi jednou zabiju. Já ho zabiju. „Co je?“
„Já jen, haha, chtěl jsem ti haha, říct ha ha, že jsme od zdola hahahahaha, slyšel nějaké hlasy hahahaha“ nemohl přestat Kisame. Až do této chvíle se ještě držel na nohou, teď se ale pomalu začal kácet k zemi.
Itachi hned zpozorněl. Od zdola? „A co říkaly ty hlasy?“
„Já nevím, haha, fu fu,“ oddechoval. „Nebylo jim rozumět“ začal se sbírat ze země.
Itachi od něj ustoupil. Basebalová pálka se znova ocitla nebezpečně blízko jeho hlavy. Neměl chuť vyzkoušet její spolehlivost. „A odkud přesně jsi je slyšel?“
„Z prádelny.“ zněla odpověď.
Hm, z prádelny. Kdo by tam co chtěl? Tam přeci nic není. Ledaže by se zloděj splet. Vlastně zloději. Kisame slyšel hlasy. Ale čí? Že by někdo z vesnice? Třeba hledají to, co včera skoupili. Ten řezník opravdu nebyl nadšený. A ještě po té Kisameho výhružce…
Kroky. Kroky směřující po schodech nahoru.
Kisame už stál vedle dveří. V rukou pevně svíral svou pálku. Chtěl mu říct, ať od těch dveří odstoupí. Chtěl si toho zloděje prohlídnout dřív, než ho spacifikují. Otevřel pusu. Víc toho nestihl. Ani se nadechnout. Dveře se otevřely a vstoupil muž. Ne, to snad ne. Vzápětí se vzduchem mihla Kisameho pálka a trefila mužovo čelo. Úder ho odhodil zpět dolů ze schodů. Ne, to ne. To určitě nebyl... To nebyl… Tok jeho myšlenek přerušil šťastný výkřik jeho parťáka: „Dostal jsem ho Itachi. Dostal jsem ho!!!“