Tíha lásky - 06.díl

Víla pohlédla na Tsumeho a kývla na něj: “Já se jdu podívat na Kibu.” Poté popošla k mladému vlkovi a prohlédla si jeho dlouhé škrábance na boku. Poté k nim napřáhla ruku a za bolestného Kibova skučení se jí z dlaně linulo narůžovělé světlo. Chlapec pozvedl hlavu, ale ona mu ji lehce přitlačila druhou rukou k chladné zemi, na které ležel.
Z očí jí stékaly slzy, ale nepřestávala léčit jeho šrámy. Pohlédla do jeho lesklých očí a pokusila se o úsměv. Přes rty jí však jen stekla další slza a víla stočila zrak zpět na jeho zranění.
“P-proč? Proč jsi nám to udělal?” Zašeptala do ticha. Kiba se na ni podíval svýma vlčíma očima a zaleskla se mu v nich omluva…
“Já… já nevím, prostě jako by mě něco ovládalo. Nejsem zvyklý být bez Akamara. Chybí mi… moc mi chybí. Bojím se o něj, ale snad… snad-” Kiba se zastavil.
“Snad co? Nesmíš se o něj bát! Snad mu věříš, ne?” Utěšovala ho. On se jen slabě pousmál a vydechl. Náhle pročísl oblohu tmavomodrý blesk. Mračna se stáhla do jednoho velkého černého chumlu a na smečku se rozpršelo. Z nedalekého lesa se ozvalo funění a pomalým, ale rázným krokem se k nim blížil Vůdce. Měl natrhlé ucho a z tesáků mu skapávala krev. Všichni na něj hleděli s vytřeštěnýma očima a pozorovali ho celou dobu, než došel k pohasínajícímu ohništi. Opět se ozvalo zahřmění a následoval oslepující záblesk.
“Je tu další smečka… Nebo spíše byla!” Roztáhl tlamu do širokého úšklebku až opětovně odhalil krvavé špičáky. Všichni vydechli, ale nepřestávali hledět na Vůdce, jež popocházel od jednoho k druhému a probodával je svýma jantarovýma očima plnýma krvelačnosti.
‘Je to blázen!’ Pomyslel si Kiba. V tu chvíli však vlk prudce trhl hlavou a zabodl svůj pohled do mladíka, jež se rozklepal. ‘Čte snad myšlenky?’ Zděsil se. Vůdce pomalu přikývl a rozběhl se ke Kibovi. Svalil ho na zem a hlasitě se rozesmál. Svalil se z něj a křečovitě se povaloval po zemi.
“Vy jste mi na to skočili!!” Nepřestával se smát. Tentokrát se všichni naštvaně dívali na něj. Sklonil hlavu, pokoušejíc se potlačit smích, ale po chvíli se opět rozlehlo jeho chechtání se vlastnímu vtipu. Kiba vstal a pomalu přistoupil k němu. Usmál se: “Takže už se nezlobíš?”
Vůdce taktéž vstal a pohlédl mu do očí.
“Dattebayo!” Ozvalo se odněkud z dálky chlapecké pozdravení. Hnal se k nim malý blonďáček a pln energie běžel bok po boku s velkým bílým psem. Ten se od něj odpojil a radostně přiběhl k jednomu z vlků. Byl to Kuro. Ovšem když už byl těsně u něj, začenichal a otočil se vstříc Kibovi, jenž byl štěstím bez sebe, že vidí svého milovaného společníka naživu. Ale takhle myslet nemohl. Rozběhl se a povalil svého milovaného Akamara k zemi, kde se štastně povalovali a štěkali. Naruto k nim dorazil právě v tuhle chvíli.
“C… co se to děje? Měl s vámi být Kiba! Nebo aspoň tak to říkali svědci z listové, kteří vás spolu viděli…” Zmateně si prohlížel jednoho vlka po druhém, když mu došlo, kdo je asi vůdcem smečky. Otočil se na něj s nechápavým pohledem.
“Kiba je ten, který se vítá s Akamarem…” Odvětil a kývl hlavou jejich směrem. Naruto se podíval tím směrem a koktavě promluvil: “Ki-Kibo… ty jsi vlk?” Blonďák nevycházel z údivu. Kiba k němu pomalu přistoupil - s Akamarem v těsném závěsu - a odpověděl: “Ano Naruto… musel jsem se ním stát, abych mohl putovat spolu s nimi…”