New generace 46 - Tak... jdeme na to!!!

„Ake... Ake... vstaň! Prosím!“
Nepřítomně otevřu opatlané, pálící oči. Nade mnou se sklání dvě hluboké oči. Ucítím na tvářích černé vlasy a na rukou pocítím teplo jeho dlaní.
„Minato?“ zasípu.
Od toho včerejšího pláče mě hrozně bolí v krku.
„Ake, jsi v pořádku? Máš hrozně teplé tváře, a zarudlé oči, tys plakala?“ zeptá se tiše.
Já se jen posadím a zadívám se do peřin. Minato mě lehce chytí za ramena a trošičku se mnou zatřese.
„Život je tak hnusnej!“ špitnu a jak můžu zadržuju slzy.
Minato na mně pořád kouká a jednou rukou mně drží na boku. Obtočím ruce kolem tý jeho a spustím svoje tělo na stranu. Spadnu a opřu se jeho rameno. Pevně se ho přidržím a zadívám se do země.
„Proč je všechno tak těžký? Nechci, aby to tak bylo!“ zahuhlám mu do rukávu a už se ani nesnažím potlačit smutek, vztek a bolest. Začnu tiše vzlykat a záda se mi začínají pomalu zvedat. Potom ucítím jeho ruku na svojí hlavě. Začne mě mlčky hladit po vlasech.
„Ber to z té druhé strany, kdyby se nic nedělo, byla by to hrozná nuda!“ řekne povzbudivým hlasem, ale myslím, že to dělá jen proto, že neví, co říct. Stejně to oceňuju. Nic se mi nechce! Jednoduše se stočím do klubíčka a usnu mu u nohou.
Následující tři dny strávím spánkem, rejpáním se v jídle, pár kliky a během kolem vesnice, abych nevyšla z formy a mlčivými protesty. Máma se pořád ptá co mi je, načež jí odpovídám jen zavrtěním hlavy. Prostě skvělá nálada!
Dneska probíhá další kolo boje! Vůbec se mi tam nechce! Kdyby nepřitáhli Dei, Tobi a táta až z druhého konce země aby mě viděli, asi bych tam nešla! Štve mě všechno co mluví, slyší, a snad i dejchá! Když jdu liduprázdnými ulicemi ke stadionu, odkud slyším řev a jásot, nadávám snad líp než Hidan.
„Kampak slečinko? Máš lístek?“ zeptá se mě nějakej chlápek u brány.
„Já jdu bojovat!“ ucedím a hned bych ho zabila! To je náladička co?
„Ahá, tak to už tam máš ale být!“ usměje se na mně nějaká babka, stojící vedle něj.
„Vážně? Neřikejte! To bych nevěděla!“ odfrknu si.
Pak se mezi nima protáhnu a vlezu dovnitř. Naruto má právě proslov a stojí u geninů. Všichni na mně koukají, když jdu přes prostranství k řadě bojujících.
„...ano a jelikož nám dorazil i poslední bojující, zkrátím to. Zkrátka si to užijte a všem přeji skvělou zábavu!“ usměje se Naruto a mrkne na mně. Já si založím ruce do kapes a stoupnu si vedle Minata.
„Kde jsi byla?“ šeptne ke mně.
„Byla jsem se projít,“ odpovím normálním hlasem. Minato se na mě podívá, zakroutí hlavou a znovu pohlédne na tribuny.
„...ať začne první zápas! Kokori Yawaro versus Dosute Namitsu!“ vykřikne Naruto a zmizí. Pohlédnu vzhůru a vidím ho na křesle hokage nahoře nad tribunou. Všichni odchází pryč ze cvičiště, takže jdu taky. Pomalu vystoupám po schodech a usadím se na jedno z volných míst. Zápas mě ničím nezajímá, takže je mi šumák, že sedim tam, kde nevidim.
„Ake? Ake, jsi to ty?“ ozve se za mnou.
Nepřítomně otočím hlavu.
„Ahoj, Daisuke!“ řeknu tiše. Daisuke... možná si ho už nepamatujete... byl dlouho v nemocnici, je to můj týmový kolega.
„Jak se máš? Nevypadáš zrovna šťastně!“ poznamená a sedne si ke mně.
Všimnu si, že jednu nohu nemůže ohnout.
„Zachránilas mi život! Já... moc ti za to děkuju! Nebýt tebe, tak už tu nejsem! Nevěděl jsem, že umíš s jedy!“ usměje se a podívá se mi do očí.
„No jo, no, táta mě naučil základy, ale jak vidím, tak jsem to nedokázala dotáhnout do konce!“ poznamenám a ukážu na jeho rovné koleno.
„Ne... za to nemůžeš! Ten jed byl příliš prudký a umrtvil mi pár částí v noze! Už nikdy nebudu moct bojovat v taijutsu...“ řekne trochu smutně. Vzpomenu si přitom na Akiho, nevím proč, jsem na tom vlastně stejně! Já už taky nebudu moct normálně fungovat!
„Ale to vůbec nevadí!“ pokračuje Daisuke vesele.
„Díky tomu zranění jsem zjistil, že mám nadání na genjutsu a při něm nohu zas až tak nepotřebuju! Zkrátka´já nekončím! Všechno se dá obejít!“ mrkne na mě.
Jo, asi má pravdu, sice jsem ztratila Akiho, ale mám přece dost jiných přátel! Nejsem sama... mile se na něj usměju.

„Díky, Daisuke!“ řeknu.
„Za co?“ diví se.
Já mu už neodpovím a s úsměvem na tváři se zvednu. Rozeběhnu se přes tribunu k balkónům, kde zmizel Minato. Když probíhám chodbou, uslyším zvláštní, neidentifikovatelné zvuky. Pozastavím se a otočím hlavu za hlasy. Zorničky se zúží, pusa ztvrdne v nepřirozené poloze a já zůstanu stát uprostřed běhu. Kousek ode mě se objímají... Leila a Takumi! Tak to je šok! Nevěřícně na ně koukám a kdybych mohla, požádám je, ať mě štípnou!
„Takumi?“ vykoktám po chvíli.
První si mě všimne Leila a prudce se od Takumiho odtrhne.
„Ake, to není... nevypadá, teda, vypadá, ale není...“ začne koktat. Musím se začít smát.
„Ake, promiń, ale já... nemyslím si, že náš vztah byl k něčemu, myslím, že to je konec.“ řekne Takumi vážně. Já se rozesměju ještě víc a skočím mu kolem krku.
„Díky!“ vykřiknu a líbnu ho na tvář. On se na mě jen vyděšeně podívá, stejně jako Leila. Mě už je to jedno a rozeběhnu se pryč. Doběhnu až k balkónu. Stojí tam Minato, nějaká holka a nějaký sensei. Vezmu Minata za ruku a odtáhnu ho pryč.
„Ake, Ake, co se sakra děje?“ zeptá se.
„Minato já, já...“ snažím se něco říct, ale nemůžu. Všechno to, co jsem mu chtěla říct, že ho mám ráda, že je pro mě důležitý a tak, se vytratilo. Nevím jak a kde začít! Prostě nevím, co dělat!
„Já, já...“ koktám, zatímco Minato se na mě mračí.
„Na to nemám čas!“ řekne znuděně a vrátí se zpět. Trochu zklamaně k němu dojdu.
„Minato, já...“ pípnu, ale on mně přeruší.
„Kde máš toho kámoše? Nebo už to snad není kámoš?“ řekne chladně a upře na mě ty svoje hluboký, černý oči.
„Kámoš?“ nechápu.
„No ten modrovlasej, co tě chtěl zabít!“ připomene mi škodolibě. Znovu mě někde uvnitř píchne. To bylo od Minata hnusný!
„Myslíš Akiho?“ zeptám se tiše.
„Jo, toho myslim, copak se stalo s kámošem? Už se o tebe nezajímá?“ udělá na mě oči.
Já se otočím a odcházím. Když jsem od něj dost daleko, aby neviděl moje slzy, řeknu chladně.
„... je mrtvý!... odešel, aby zachránil svou vesnici. Byl to schinobi... ne jako ty!“ poté se seberu a s pláčem odejdu.
Už nevnímám řev a jásot, už nevnímám nadávání lidí, do kterých vrážím, vnímám jen to něco, co mě uvnitř sžírá. Z očí mi stékají slzy. Doběhnu až k rohu tribuny a sjedu po zdi dolů. Přitáhnu si kolena a schovám do nich hlavu. Je mi jedno, že mně může každý vidět, musí to pryč, musím to vyplavit.
„Akasuna no Akako Haruno?“ uslyším nad sebou hlas. Nepřítomně zvednu zarudlé oči. Nade mnou stojí muž v ANBU masce.
„Ano...“ špitnu roztřeseným hlasem.
„Jste na řadě, už vás několikrát vyvolávali!“ poznamená.
„To... to už všichni bojovali?“ optám se.
Muž kývne. Hm... tak to jsem brečela dlouho!
„Tak já jdu!“ řeknu a pomalu se zvednu. Trochu při tom zakolísám a maličko se nahnu na stranu.
„Jste v pořádku?“ zeptá se starostlivě.
Já k němu zvednu oči.
„Ano, jsem, nic mi není!“ vykoktám.
Přejdu kousek tribuny, načež můj pohled spočine na hladině vody.
„Co to je?“ zeptám se vyjukaně.
„Vy jste to neslyšela? Každý bojující má náročnější podmínky. Někteří bojovali za uměle vytvořeného deště, jiní za hurikánu! Vy máte vodu a taky kůly! Musíte být jen na nich a nespadnout dolů. Když spadnete, prohrála jste!“ odpoví na mou otázku ANBU.
„No, zvládnete to dolů?“ zeptá se po chvíli. Já přikývnu.
„Tak já mizím, hodně štěstí, slečno!“ řekne milým hlase.
„Děkuju!“ pípnu.
Pak už otočím hlavu a vydám se po schodech dolů k aréně. Davy propuknou v jásot, když vylezu na hladinu vody. Očima přejedu tribunu přede mnou a zahlídnu Soru, jak si přidržuje na hlavě ručník. Vedle ní sedí Minato, celý od krve. Nasucho polknu a jedu dál. Zahlédnu mámu, tátu a Deidaru. Všichni tři sedí vedle sebe. Táta a Deidý ani nemají jiný podoby! Jen jiný oblečení. Když si mě otčík všimne, povzbudivě na mě kývne!
„Teď ať začne poslední zápas! Akasuna no Ake Haruno vs. Jashi Kyoiko!“ uslyším hlas Naruta.
Hned po jeho slovech se na jednom z kůlů objeví Jashi z Písečné. Usměje se na mně a připraví se k boji. Já pomalu vylezu na kůl před ním. Aby jste to chápali: celý bojiště je zalitý vodou, uprostřed jsou proti sobě dvě řady po deseti kůlech! Já stojím napravo a Jashi nalevo!
„Moc jsem se na náš boj těšil!“ poznamená Jashi.
Myslím, že to ani nemělo být škodolibé, spíš, já nevím jak to vyjádřit slovy, chápete co myslím, ne? Vypadá celkem mladě, asi je mladší než já!
„Já ani moc ne...“ řeknu tiše.
„Ne? A proč?“ zeptá se zklamaně.
„Osobní problémy...“ řeknu skoro tiše.
„Aha, no, ale můžeš pro mně něco udělat?“ zeptá se po chvilce.
Já kývnu.
„Bojuj, prosím, naplno! Chci vědět, jestli jsem hoden stát se chuninem, nechci vyhrát jen proto, že máš problémy. Uděláš to pro mně?“ zeptá se.
Já chvilku přemýšlím. Asi má pravdu, neměla bych tahat osobní život sem!
„Jdeme na to!“ řeknu tvrdě a vytáhnu dva svitky. Jashi se pousměje a vyndá si takovej trojzubec a síť! Nějaká holka, mám tušení že jí říkali nějak Moegi či tak nějak, mrskne rukama a voda se začne zvedat, dělat vlny a stříkat všude kolem. Jashi má viditelné problémy se udržet na místě. To já jsem v klidu! Díky tréninku s Kakashim jsem v naprostý pohodě. Stojím na jedný noze, ruce rozpažený a v klídku se kochám pohledem na Jashiho, který zřejmě poletí za chvilku do vody!
„Útok tisíce písečných jehel!“ zařve najednou Jashi a začne prudce trhat tím trojzubcem na všechny strany. Začnou z něj létat jehly. Párkrát zamrkám a pak si uvědomím, že bych asi měla uskočit! Hned se tedy odrazím a skočím na druhý kůl. Přistanu na jedné ruce. Z hlediště se ozve jednohlasé mohutné ách. To už na mě ale letí další jehly. Znovu se odrazím a dopadnu na pátý kůl špičkou nohy. Znovu zahučí celé hlediště, tentokrát óch. Jashi se na mně naštvaně podívá. Obrátí na mně trojzubec a začne s ním kroužit tak rychle, že ani nevidím, kolik toho na něm letí. Rychle udělám několik znaků ruky a jen tak tak si stihnu přivolat Hracha, jednu mou hodně širokou loutku, kterou normálně nepoužívám! Všechny jehly se do něj zapíchnou. Když už myslím, že je vzduch čistej, odvolám ho.

To ale nečekám, že bude Jashi metr ode mně s napřaženou nohou. Kopne mně ostře do tváře. Na špičce nohy neudržím rovnováhu a pak už jen padám... padám k jisté prohře!