New generace 42 - Nic mu neudělejte!!

„Zabiju tě!“ řekne tiše a vážně pevně mi stiskne ruce. Kouká na mě tak hrozně nenávistně a vražedně, že mi z očí tečou slzy. Co teď?

Konec prstů mi začne modrat, jak mi tu ruku svírá. Se slzami na tvářích ho začnu prosit, ať mě nechá jít, ale on mi pořád jen zírá do očí s pohledem, jako bych mu něco udělala.
„Proč to děláš? Tohle není Aki!“ vykřiknu a s vypětím všech sil mu ruku vytrhnu.
„Proč?... ty se ptáš proč? Víš co? Říkáš, že mě máš ráda, tak si zvykej, protože tohle je Aki! Ten malej blbej Aki je pryč! Ten, co na sobě nechal dělat testy jako na zvířatech, co se nechal ponižovat a týrat svým otcem! Ten, co už dávno zmizel!“ začne na mě řvát a divoce gestikulovat rukama. Jeho hlas je tak ostrý, naštvaný, plný nenávisti. Já se ho bojím! Nevím, co od něho můžu čekat!
“Vím na co teď myslíš, bojíš se mně, jako všichni ostatní!“ vyhrkne najednou, jako by mi četl myšlenky!
Zalapu po dechu a udělám pár kroků vzad.
„Ale mě to nevadí. Vyžaduji samotu... a ... taky zabíjení! Nevím proč bych jinak žil! Žiji z toho, že jsem to zlo, co musí mít svět pro to, aby byl vyrovnaný!“ řekne po chvíli tvrdě a udělá ke mně několik kroků.
Já si setřu z tváří slzy a pevně se rozkročím.
„Ty nejsi Aki, kterého jsem znala! Ty jsi zrůda a jestli to bude nutné, pak tě porazím a ty mi pak ještě sám povíš, jak mám vzkřísit toho druhého!“ řeknu tvrďácky, uvnitř mně se ale všechno bouří.
Prosím, prosím ,odejdi!
Jestli řekne, že se mnou bude bojovat, tak prohraju! Nechci mu ublížit! Ale já ani nevím, jak bojuje. On jen posměšně povytáhne koutek rtů a natáhne proti mně ruce.
„Ty pro mně nejsi soupeřem!“ ušklíbne se a proti mně letí obrovská modrá věc. Vypadá to jako žvejkačka. Znám účinky týhle bubliny, minule mně málem udusila! A tak na nic nečekám a rychle uhnu. Bublina se rozevře a chytne strom za mnou. Já si zhluboka oddychnu, ale hned se musím vyhýbat Akiho ráně. Zakloním hlavu, ale on mi druhou rukou dá takovou pěstí, až mi část oběda vyjede ke krku. Naštěstí nikam jinam. Místo toho mi ale do úst vteče krev. Hned jí s odporem vyplivnu, kovové pachuti se ale nezbavím. Otřu si krvavou bradu a hned se shýbnu před další ránou. Chvilku nato dostanu kopanec do hlavy a spadnu na bok. Bolestně vykřiknu a chytím se za postižený spánek. Přes čelo se mi začne řinout jasně rudá krev a vytvářet krvavou cestičku. Chvilku ležím na zemi a snažím se něco udělat, ale nemůžu. Netrvá dlouho a cítím jeho nohu ve svém břiše. Tentokrát mi krev z úst doslova vystříkne. S vytřeštěnýma očima se zajíknu a rozkašlu z množství krve v puse. Pak ale jako bych už nebyla na zemi. Pořádně se podívám a zahlédnu, jak se v modrém oblaku vznáším několik metrů nad zemí. Mírně pootočím hlavu a můj pohled se střetne s jasně rudýma, krvežíznivýma očima Akiho.

„Proč to... děláš?“ zasípu a ztěžka se nadechnu.
„Proč?... musím!“ řekne tiše a nastaví proti mně ruku. Má jí roztaženou a všechny prsty od sebe.
„Chci vidět, jak trpíš! Budu pomalu dávat ruku v pěst. Až bude celá sevřená, tvé tělo neudrží ten nápor a doslova tě roztrhne!“ dodá klidně a začne pomaloučknu dávat prsty k sobě. Obal kolem mě se začne stahovat. Pomalu ale jistě vím, že skoro nemůžu dýchat. Jednak mám stáhlé hrdlo od návalu krve a jednak v bublině jaksi není vzduch. Dusivě se nadechnu toho ničeho, co tam zbylo a trochu, jako by v transu, pohlédnu na Akiho. Pořád se tváří tak nenávistně. Zavřu oči. To je asi konec... Člověk si prý vždycky na konci vzpomene na zážitky ze života. Je to pravda...
Před zavřenými víčky vidím sebe, jako asi sedmiletou, jak se vrhám tátovi do náruče. Mám narozeniny a dostala jsem Akatsuki plášť. Měla jsem z něj tenkrát hroznou radost. Vidím se, jak si s Deiem dávám polštářovou bitku a jak pomáhám Konan v kuchyni. Vidím, jak jsem poprvé viděla mamku. Myslela jsem, že je to nějaký ninja a skoro jsem se s ní poprala. A na Soru, jak mi pomohla otevřít a jako první se ke mně chovala ne jako k Akatsuki a vrahovi, ale jako ke kamarádce. Vzpomenu si na Leilu a její rady o klukách. Na Takumiho, jak byl na mě vždycky milej... jak mě chránil a pomáhal mi. A pak vidím Minata. Jak jsem ho nesnášela, přitom pořád chtěla být s ním. Jak mě štval a dělal mi naschvály. Stejně jako já jemu. Poslední věc, kterou vidím… a vlastně skoro cítím, je jeho polibek...
„Větrný styl! Jutsu tisíce křídel!“ uslyším výkřik a hned nato pootevřu oči. Do Akiho se opře velmi silná, dobře viditelná větrná stěna. Ten tlak nevydrží a odmrští ho to na blízký strom. Tím vyloženě proletí a zastaví se až o další za ním. V tu chvíli bublina praskne a já se z těch několika metrů řítím dolů. Zahlédnu tvář svého zachránce, stejně tak i jeho vyděšené oči. Jo... Takumi mě už prostě chytit nestihne. Takže to bude pořádná řacha. Podvědomě zavřu oči a očekávám bolest. Musí přijít každou chvíli.
„Technika hadích rukou!“ uslyším a v tu chvíli mě cosi obejme kolem pasu a postaví na pevnou zem. Teprve teď otevřu oči, uvidím, že to jsou dva malí hadi, co mě drží. Nejdřív vyjeknu strachy, ale pak se podívám na majitele těhle mazlíčků. Jdu po hadích tělíčkách a uvidím... Minata! Má natažené obě ruce a z dlaní mu vylézají těla těhle dvou obludek! Vyjeveně to sleduji. Minato se tváří dost naštvaně. Hadi se ode mě odmotají a stáhnou se zpátky do jeho rukou. Takže Takumi mě zachránil před udušením a Minato před spadnutím. Ale co...
„Aki!“ vykřiknu, když vidím, jak leží na zemi a nehýbe se. Pak se ale začne třást. Už k němu chci běžet, ale on zvedne hlas. Třese se, protože se strašně směje.
„Pěkná technika! Zakázaná! Odkud pak ji máš?“ otáže se pobaveně Minata.
„Naučil mě ji otec!“ procedí Minato skrze zuby. No jasně! Táta mi to říkal! Jeho otec byl u Orochimara! Bude to umět od něj! Takže Minata to taky naučil! Bohu dík, jinak bych teď byla tak mastnej flek!
„Větrná šavle!“ vykřikne najednou Takumi a přejede prstem před sebou do půlkruhu. Pomyslná čára se hned rozjede na Akiho. Vytřeštím oči a zadržím dech. Nechci, aby se mu něco stalo! Čára se nezastaví před ničím. Půlí stromy, kameny, menší skalky a nezastavitelně se řítí na Akiho. Ten proti tomu pošle svou bublinu. Vítr ji ale přesekne a jede dál. Je vidět, že to nečekal, přesto pohotově vytvoří novou bublinu a zavře se do ní. Pak se pohybem ruky přenese nahoru. Vlna ho jen o kousíček mine. Úlevou si oddychnu a trošku se pousměju. Akiho bublina praskne a on letí dolů. V letu se napřáhne a hodí jednu z bublin na Takumiho. Ten to nečeká a bublina ho doslova pohltí. Aki spadne na zem a už si chystá další.
„Chidori!“ uslyším za sebou. Trhnu hlavou a uvidím Minata, jak si přikrčen svírá jednou rukou tu druhou, v které se blyští modrá chakra.
„Ne.“ špitnu tichounc. Vím, co tahle technika dokáže! Jestli s ní půjde na Akiho, tak ho zabije! Jenže Minato už neotálí a rozeběhne se proti němu. Aki hodí jednu z bublin, ale Minatovo chidori si s tím lehce poradí. Nevím proč, ale moje nohy se samy pohnou. Je v nich najednou tolik síly a chakry, že běžím o hodně rychleji než Minato asi pět metrů od Akiho se odrazím, přeskočím saltem Minata a postavím se mu do cesty s rukama rozpaženýma od sebe. Nehodlám dopustit, aby mu ublížil. Minato vytřeští oči, jako ještě nikdy a na poslední chvíli změní směr běhu a napálí chidori do stromu.
„Co to děláš, Ake?“ zařve na mě naštvaně.
„Nech ho na pokoji!“ zařvu zase já.
Je to divný! On dusí mýho kluka, mě skoro zabil a já ho bráním! Ale já... Nemůžu si pomoct! Nechci, aby mu jakkoliv ublížili! Jsem odhodlaná ho bránit klidně i životem, nevím ale proč!
„Ake, po....pozor!“ slyším chrčení Takumiho.
Pak jen ucítím tupou bolest v zádech. Zatočí se mi hlava. Pootočím hlavu a zjistím, že mám v zádech vražený kunai, až po ouško. Malý kousek špičky mi trčí z břicha a moje oblečení se rychle začíná barvit do ruda. Znovu zvednu hlavu. Můj obličej je nadosah toho Akiho. Pořád to ouško křečovitě svírá a zmateně kouká na ránu v zádech.
„Aki?“ hlesnu tiše.
On pozvedne oči. Má v nich čisté zoufalství! Najednou Takumiho bublina praskne, on pustí kunai a rozběhne se pryč.
„Odnes ji do nemocnice, jsi rychlejší! Já jdu za ním!“ zařve Takumi na Minata a rozeběhne se po větvích směrem, co utekl Aki.
"Ne...neubližte mu!" řeknu, ale pak už mám dost starostí sama se sebou. Přiložím si ruku na břicho. Dlaně se mi hned zbarví teplou tekutinou a moje nohy se pomalu hroutí. Spadnu na kolena a dál si zírám na ruce. Minato si přede mě klekne a rychle si sundává mikinu.
„Ake, já ti zkusím opatrně ten nůž vyndat, jo?“ řekne a už mi ho chce vytáhnout ale já jsem rychlejší a kunai si doslova vytrhnu. Z úst se mi vyvalí proud krve, stejně jako z ran. Z pusy mi vyjde jakési zachrčení a já bezvládně padám k zemi. Minato mě chytí, přitlačí mi na záda mikinu a pak se mnou v náručí vyběhne opačným směrem, než Aki a Takumi. Chvilku cesty ještě vnímám, pak ale upadnu do bezvědomí!