New generace 41- Aki prosím!!!

„Čas... zabít!“ řekne a podívá se na mně.
Já spadnu na záda a snažím se vyškrábat na nohy.

„Aki, co... co si sednout a popovídat si o tom?“ snažím se ho uklidnit, ale on jako by mě vůbec neslyšel! Jelikož se bojím k němu otočit zády, lezu pozpátku co nejdál od něj. Moc mi to ale nejde. Pomalu se sehne na čtyři a s rozevřenou pusou, drápy na rukou a rozšířenými panenkami v rudých očích se pomalu začne přibližovat. Já jen vyjeveně polknu a posunu se dál po zemi.
„A...Aki, ty mě děsíš! Řekni, že si děláš srandu... Haha, dobrej vtip! Mno... tak... já už asi budu muset jííít!“ zaječim, protože u posledního slova se na mě Aki vrhne a já jen stěží uskočim - odvalim se stranou. Se zakopnutím se zvednu ze země a vyběhnu rychle pryč. Pak ale uslyším hroznej smích a s vypětím všech sil zabrzdím, až po mně v zemi zůstanou rýhy. Aki na mě vražedně kouká a olizuje si rty. Znovu polknu a už se otáčím na druhou stranu, ale když naposled pohlédnu zpět na to místo, už tam Aki není. Otočím obličej a narazím obličejem do jeho hrudníku.
„Někam jdeš?“ zasměje se divně a chytí mě za ruku.

„Aki, prosím!“ zaúpím a začnu rukou trhat. On se mi podívá do očí a ruku mi pustí. Já na nic nečekám a začnu utíkat na druhou stranu od něj.
„Jen utíkej! Jsi má kořist!“ slyším jeho krvežíznivý hlas.
Přejede mi po zádech mráz, ale utíkám dál.
„Běž! Utíkej! Schovej se!“
Zacpu si uši a s výkřikem přidám do kroku. Do obličeje mě šlehají větvičky a se zakopáváním se řítím kamsi do lesa. V jedné chvíli ale nekoukám pod sebe a zakopnu o kořen. S výkřikem, máváním rukama na všechny strany dopadnu na zem. Zatmí se mi před očima a na okamžik jako bych nevěděla, co se děje. V další chvíli zatřepu hlavou a s přívalem nadávek se zvednu.
„Jsi jako zraněná srna! Uštvaná a brzy mrtvá!“ zjeví se přede mnou Aki a líbezně se usměje.
„Aki... Já nevím, co ti je, ale já tě mám ráda! Prosím! Nech toho!“ vyjeknu a je mi z toho až do breku.
Vrhnu na něj ještě jeden prosebný pohled a natáhnu k němu ruku. Trochu se zarazí a na chvíli se mu místo dosavadního výrazu zračí v očích nerozhodnost.
Pak ale mrskne rukou a já zařvu bolestí. Na světlé kůži se mi objeví tři tlusté pruhy, které se hned zalijí krví. Hřbet ruky mi zdobí hluboké rány. Hned ruku přitáhnu k sobě a ochranitelsky si ji stisknu. Vyděšeně se na něj podívám.
„Proč?“ vyhrknu a ucouvnu o několik kroků zpět.
On se chvilku usmívá, pak se zase tváří zoufale, pak otevře pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak se zase zasměje tím hnusným smíchem.
Vyndám růži, kterou jsem doteď měla přichycenou na triku a ukážu mu jí.
„Aki! Uklidni se, je to v pořádku, musíš... musíš s tím bojovat! Já ti věřím! Prosím, vrať se! Prosím... kvůli mně!“ snažím se na něj mile a klidně mluvit a donutím se k úsměvu.
„A... Ake, já...“ řekne Aki takovým vyděšeným hlasem, ale hned se zase divně ušklíbne.
„Aki?“ svraštím obočí.
„Já nevím, co se děje!“ pokračuje dál, ale pak se chytne za tetování na krku a sveze se k zemi.
„Aki! Aki, co je ti!“ vykřiknu a hned kleknu k němu. Oči má vytřeštěné, nepravidelně dýchá a pořád si svírá to znamení.
„Ake! Jdi pryč! Nechci ti ublížit! Vypadni!“ zařve na mě.
Já jen kroutím hlavou, že ho tam nenechám. Najednou se přestane třást a pomalu zvedne hlavu.
„Zabiju tě!“ řekne tiše a pevně mi stiskne ruce. Kouká na mně tak hrozně nenávistně a vražedně, že mi z očí stečou slzy.
Co teď?