New generace 39 - "Jsem Aki a ty?"

„Chci...chci ti něco říct!“ řekne Takumi a vážně se na mě podívá... o-ou!

„N...no?“ vykoktám ze sebe nervózně. On to ví! Ví o mě a Minatovi... o tom co se stalo v lese! Ví to! Sakra, sakra, sakra!
„Chtěl jsem ti říct, že... že se ti omlouvám.“ řekne Takumi a provinile se na mně podívá.
Já spustim čelist a málem mi vypadnou oči.
„Cože?“ vyjeknu.
„No, nevím proč, ale měl jsem pocit, že v tom lese..., ale pak jsem... no zkrátka jsem si řek, že to bylo kvůli tobě dost nespravedlivé, nemám žádný důkaz a tak jsem se ti rozhodl důvěřovat. Prostě se ti omlouvám za to, že jsem tě podezříval, že bys snad ty a Minato... Prostě promiň, zlato, mám tě moc rád!“ usměje se Takumi a přimáčkne si mě k sobě.
Já se zatvářim dost dramaticky. Dneska jsem mu chtěla říct, že s nim končim a on mi vyzná lásku. Sakra!
„No jasně, taky tě mám ráda!“ řeknu sladkým hláskem, ale uvnitř mně všechno řve a bouří se, abych mu to řekla. Nakonec se přemůžu i k úsměvu.
„Víš, Takumi, já tě mám ráda, ale jen jako...“ začnu vážně, ale najednou mě něco chytne za ruku a potřese mi to s ní.
„Ake! Byla jsi fakt dobrá! Gratuluju k postupu!“ řve mi do ucha ten kámoš Takumiho, nevím, jak se jmenuje.
„Takumi, kámo, jdeš s náma na ramen? A co ty, Ake?“ usměje se ten kámoš a chytí Takumiho kolem ramen a už ho táhne pryč.
„Takumi, Takumi! Do h*jzlu! Chci ti něco říct!“ vřeštim za ním, jenže on už je bůhví kde.
Skvělý. Tak teď mu to už neřeknu. Sakra! Vztekle začnu mlátit do blízký zdi, div jí nezbořim.
„Sakra! Do prčic! Nesnáším to tu!“ řvu nekontrolovatelně a jak buším do zdi, zapojuji i nohy. Už se nějak přestávám kontrolovat a bezhlavě mlátim do všeho okolo sebe. Už ani nekontroluju, co řvu, takže to bude asi nejspíš hodně ostrý. Pak se otočím a sjedu zády po zdi. Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. Jo, mlátit pomáhá a uklidňuje! I když bych asi měla jít domů, nějak se mi nechce. Vylezu na větev blízkého stromu a pohodlně se usadím. Schovám se do hustého listí a pozoruju lidi, co choděj okolo. Za necelou hodinu mě to omrzí, stejně mě bolí tělo, protože ta větev není zas tak pohodlná. Navíc mi žaludek pošle signál že poslední jídlo byla snídaně. Takže se seberu a zamířím rovnou za nosem. Tedy za vůní ramenu. Samozřejmě, že jsou tam Takumi a jeho kámoši vypustím z hlavy a dozvím se to, až když na mě začnou zuřivě mávat. Chtě nechtě musím jít k nim. Nasadím neutrální výraz a sednu si do nejzapadlejšího kouta stolu. Samozřejmě si mě Takumi hned přitáhne k sobě a políbí mě na tvář. Já se na něj pousměju stylem "jsem-z-tebe-nadšená" a radši se skrčim co nejvíc do sedačky a neúčastním se hovoru. Když příjde servírka, objednám si extra ramen a vodu, ale Takumi to přeobjedná na jednu velkou dvojitou misku.
Super! Odtáhnu se od něj co nejdál a jím, jen když on žvýká. Když to dojíme, stočí se rozhovor na zkoušky. Kdo koho dostal. Kdo prošel a tak... Já se zase neúčastním, jen poslouchám a koukám do blba. Jsem namačklá z jedný strany na Takumiho a na zeď z druhý strany. Občas, když se mě někdo na něco zeptá, řeknu ano nebo ne, ale tím končím.
„Sklenici vody, prosím.“ uslyším povědomě chladný hlas.
Trhnu hlavou a můj pohled se střetne s tím Minatovým. Nějakou chvíli nejsem schopna se odtrhnout, až když mě Takumi šťouchne do břicha.
„Na co tak koukáš? Jak kdybys viděla ducha!“ ušklíbne se a obejme mě ještě víc. Já se mu snažím vytrhnout, jenže se k němu nahnu obličejem a on to nepochopí a s chutí mě políbí na ústa a nahne se tak blbě, že za nim nejsem ani vidět. Tudíž už nikdo nevidí to, jak ho od sebe prudce odstrčím.
Zvednu poděšeně oči k Minatovi. Ten na se mě jen chladně podívá, na ex vypije vodu, hodí na stůl peníze a tiše zmizí.
Sakra! Vyprostim se z Takumiho obětí a letím za nim. Nevnímám jeho křik, nevnímám nárazy do věcí a do lidí. Vyběhnu před putyku a rozhlídnu se kolem. Nikde nic až...
„Minato, počkej!“ řvu a rozeběhnu se za ním.
On ke mně seskočí ze stromu, ale nevěnuje mi ani ten ledový pohled.
„Já... já...“ začnu, ale on mě přeruší.
„V pořádku, vybrala sis jeho, já to chápu, jen... bude asi chvilku trvat, než to strávim!“ řekne tiše a už se zase otáčí.
„Ale to není pravda, chtěla jsem mu to říct, ale...“
„Ale neřekla. Navíc, možná jsem to špatně pochopil, ale ten polibek mi nepřišel jako těžký loučení!“ rozeřve se na mě.
On žárlí! Nevím, jestli mám být naštvaná nebo šťastná!
„Neplánovala jsem to, chtěla jsem mu to říct, ale...“
„No právě! Je tam pořád to ale! Když jsem tě políbil, bylo tam ale, když se s nim máš rozejít, je tam ale!“
„Fajn, kdybys chvíli držel hubu, třeba bych neříkala ale!“
„Víš co? Bude nejlepší, když se nebudeme bavit, hm? Prostě šmytec... hotovo... nazdar... těšilo mě!“
„Fajn, pitomče.“ neodpustím si.
„Super, kozo!“ zpraží mě a vyskočí na protější strom.
Já zalapu po dechu, ale nic už neřeknu. Stejně by mě neslyšel. Se slzami na krajíčku se rozběhnu domů.
Proběhnu kolem mámy, odstrčim Deie z cesty a zamknu se v pokoji. Na plný pecky si pustim písničky a skočim na postel. Jsem nejdřív smutná a brečím a vylévám si srdíčko do mých plyšáků. Pak mě ale brek přejde a já začnu být strašně naštvaná! Co si o sobě myslí, frajírek? Že on pískne a já budu hopsat? Tak to prrr! Začnu to vykládat mému medvídkovi Medouškovi a rozzuřeně ho u toho poprskám. Tak Minato, jak chceš, budem na sebe hnusný! Jsem zvědavá, kterej z nás to vydrží dýl! A já se nevzdávám. Otřu si kapesníkem oči a s povrchním výrazem sejdu dolů.
„Ake, tys brečela?“ zajímá se Tobi.
„Já? Ne. Já nebrečím!“ řeknu nabroušeně a utrhnu si kousek sýra.
„Hledala tě tu Shizune, máš jít za Narutem!“ usměje se na mě mamka a podá mi namazaný chleba.
S díky ho odmítnu a vyrazím přes Konohu k Hokage. Potichu si broukám nějaký text písničky. Pod budovou se zastavím a všimnu si otevřeného okna. Proč bych jako každej jinej měla lézt dveřmi? Já jdu oknem! Skočím na parapet a vyděsím Shizune, které spadnou papíry.
„Jsem tu!“ zazubím se.
„Jsem si všimla!“ odfrkne tiše Shizune ale taky se usměje.
„Čauky Naruto!“ pozdravím a sednu si na desku stolu.
„Ahoj Ake, mám pro tebe misi!“ řekne a podívá se na mě.
„Brzy, asi za dvě hodiny, se v lese za branou Konohy sejdou ninjové z Mlžné. Musíš vyslechnout jejich rozhovor a všechno nám nahlásit!“ dodá a znovu se zahledí do papírů.
Já pozvednu obočí.
„To mám někoho šmírovat? To je otrava!“ zaúpím, nicméně si vyslechnu, kde mám být a vydám se na cestu.
Trvá to jen chvilku. Přeskočím hradbu Konohy a vydám se po nevyšlapaném terénu podle pokynů Naruta k malé tůňce uprostřed lesa. Cestu si příjemně krátím pobrukováním známých melodií. Vítr si hraje s mými rozpuštěnými vlasy a příjemný, chladivý stín stromů mě chrání před denním vedrem. Občas mezi chůzí a zpěvem hodím nějakou taneční kreaci a smyslně pohodím vlasy. Kdyby mě někdo viděl, řekne, že jsem se zbláznila! Čerstvý, osvěžující vánek mi docela provětrá hlavu. Na chvilku zapomínám na všechny ty problémy co mě čekají, až se vrátím zpět do vesnice. Ztěžka vzdychnu, ale na depresivní výlevy nemám čas, protože zahlédnu tůňku. Vylezu na strom a schovám se nenápadně do listí. Mno, nenápadně. Mam oranžový triko a krátkou černou sukni a sotva můžu chodit. Teď si mě představte, jak asi skáču. Mno nic, no. Za chvilku uvidím, jak ke mně, teda pod strom pode mnou, přišly čtyři osoby. Vedle mě to zakřupe. Šílenym způsobem se leknu. Už chci začít ječet jak na lesy. Ten někdo, kdo onen zvuk způsobil, mi ale zacpe pusu. Otočim vyděšeně hlavu. Asi mě klepne! Za mnou sedí náš rádoby machýrek a tváří se, jako kdybych mohla za to, že mě vyděsil k smrti a já si dovolila bejt vyděšená! Ukáže si prstem na pusu a pak kouká na ty pode mnou. Jenže když se otočim, zlomim nad sebou větvičku. Ta udělá známé křup křup. Ti dole jsou rázem fuč. Jsem zvědavá, co mi master Uchiha řekne...
„Ty krávo jedna pitomá!“ řve na mě celou cestu domů, „ty jsi tak blbá! Náno jedna!“ řve hlasitě, až se lidi otáčejí a hory zelenají.
„Neřvi na mě jak na malýho haranta!“ zařvu pro změnu já.
On se na mě překvapeně podívá. Asi je zvyklej, že mu všichni padaj k nohám, ale to ať ode mně nečeká! Stejnak za to může on, kdyby tam nepřišel, mohla jsem to doposlechnout. Ale ne. Podle něj jsem úplně blbá. Tak ať si to příště všechno dělá sám! Jdeme vedle sebe, ale zřejmě vypadáme divně. Oba jsme nafučení, ruce na prsou a každý koukáme jinam. Dojdeme až k budově Hokage.
„Tak co, jak dopadla mise?“ usměje se na nás, jen jak vlezem do dveří, Narutík.
„Ta blbka všechno zkazila!“ postěžuje si Minato, hned jak si dřepne.
„To není pravda!“ ohradím se a snažím se zavraždit ho pohledem.
„Já jsem to měla pod kontrolou. Pak tam přišlo tohle pako a bylo po všem!“ ukazuju na něj prstem a pěkně nahlas řvu.
„Buď zticha, ty malá káčo!“ procedí skrze zuby.
Mám toho dost. Já se tady budu namáhat. To určitě. Prostě se seberu, oknem vyskočim a běžim pryč. Nedbám na Narutovo volání ani na Minátovo pohoršené mlaskání. Já na ně zkrátka a dobře se*u. Všichni mě akorát nesnášej a podceňujou....
Vážně jsem tak pitomá, jak všichni řikaj? Je mi z toho všeho do breku. Běžím a běžím. Vrážím do lidí, padám a znovu se zvedám a zase běžím. Doběhnu až do lesa, kde jsem se před chvílí snažila splnit misi. Svezu se po kmeni stromu na zem a zakryju si oči rukama. Ztěžka dýchám. Přitáhnu si nohy co nejvíc k tělu. Vlasy mi z padnou přes tvář. Koukám do země a tiše vzlykám.
Najednou ucítím něčí pohled. Hlavu zvednu tak prudce, že si dám jednu o kmen stromu. Bolestně vřísknu, začnu nadávala a třít si bolavé místo.
„Tak ty máš být ta holka, co nás sledovala?“ ozve se nade mnou.
Kouknu tam. Stojí tam ti čtyři chlápci. Ve větru jim vlajou černý pláště s kapucema. Chvilku na ně koukam. A k ničemu se nemám. Jeden z nich ztratí trpělivost. Chytne mě za triko a prudce narazí na kmen. Zavřu oči.
„Na něco jsem se tě ptal!“ zařve mi do obličeje.
„Jo!“ zařvu mu odpověď a snažím se mu vyškubnout.
Smůla, drží mě docela dost pevně. Když si všimne, že se snažím vyprostit začne se smát.
„To pískle se snad chce prát!“ kření se.
Blbec jeden. Jenže jak se otočí na ostatní, nedává pozor. Bum a má mou nohu ve svém velmi citlivém místě. Zaúpí a sveze se na kolena. Ostatním ujede bolestný sss..., asi s ním soucítí! Já nejsem blbá a beru roha. Běžim rychle, jako ještě nikdy...
Hm, tak to běžim asi pomalu, páč je přede mnou najednou jeden z nich. Než stihnu zbrzdit, nastaví proti mně ruku a z ní vyleze jakási bublina. Já se do ní chytím a už se nemůžu hnout.
Majitel téhle věcičky ke mně přijde. Ty kráso, je fakt hezkej! Má tyrkysový vlasy a oči ve stejné barvě. Rozevlátá košile mu odhaluje dokonale vytvarované, vypracované břicho. Od krku k začátku hrudníku se mu táhne tyrkysové tetování, stejně jako na rukou. Sice se ďábelsky usmívá, přesto je hrozně roztomilej. Příjde mi jinej, než ty ostatní. Všichni tři jeho společníci mají kápě až na zem, kdežto on má jen mikinu. Je celkem moderně oblečenej a na rukou má nasazovací drápy... asi... I když je to můj nepřítel, nechat se zabít tímhle? Klidně! Je hrozně sladkej.
Mile se na mě směje, ale dává prsty k sobě a to něco se začne smrskávat a dusit mě to. Fakt super. Já to myslela ironicky! Tak krásnej kluk a on mě chce zabít.
Ale co. Já se jen tak nedám. Alespoň dokud s ním nebudu mít rande, tak nehodlám umřít! Sice to jde blbě, ale dám ruce k sobě. Rychle složím pár pečetí. A je to tady. Legrace začíná! Vyvolám si Ai, Angela i Kaie a všichni se samozřejmě do jedné maličkatataté bubliny nevejdeme. Ta se hned roztáhne a já se volně nadechnu. Ten kluk vypadá pořád úplně klidně. Já se snažím zaútočit různými zbraněmi ze zbírky mých loutek, ale s bublinou to ani nehne. Po půlhodinovém tlemení těch čtyř a mém namáhání to vzdám a odvolám to všechno.
„Jsi dobrá! Takhle dlouho v mém vězení nikdo nebyl! Já jsem Aki, a ty?“ zeptá se ten modrovlásek a věnuje mi milý úsměv.
„Ake!“ usměju se.
On mě chce zabít a já se usmívám! Dobrý, no...
„Hezké jméno!“ řekne.
Na to, jak vypadá, jeho hlas i mluva jsou takové... nevím...jemné, nenásilné! Bublina se zase začne stahovat. Bezradně se na něj podívám.
„Katon: Ryuuka no Jutsu!“ ozve se známý hlas a následně mého vraha pohltí vlna ohně. Nevím proč, ale vyjeknu. Nechci, aby ho zabili! Když se oheň rozplyne, zjistím, že stojí ve stejné bublině jako já! Mile se na mě usměje, zase! A pak moje i jeho bublina praskne.
„Doufám, že tě ještě uvidím, Ake. Moc rád bych tě viděl!“ řekne a přehodí si přes hlavu spadlou kapucu. Já jen vyděšeně zírám.

„Aki, pojď!!“ zařve na něj jeden z chlapů a mávne k němu rukou. Aki mi věnuje ještě jeden úsměvo a zmizí v kapkách vody. Já pořád sedím a čučím na místo, kde ještě před chvílí byl.
„Neměla bys chodit sama do lesa za brány Konohy, mohlo by se ti něco stát!“ podotkne můj zachránce, není to nikdo jiný, než Minato. Věnuju mu jeden…hodně přemáhaný úsměv a vydám se zpět k vesnici. Nevím proč, ale ten modrovlasej týpek mi pořád vrtá hlavou...