Konohamaru zlobí 11: Naru a Saku se mstí

Tak protože tu zas tak tři dlouhé dny nebudu, řekla jsem si, že sem aspoň něco hodím ať vy, mí nejmilejší čtenáři, máte co dělat
Dnes trochu neobvyklý díl, snad to nevadí.

Dva mladí členové týmu sedm, pohledný blonďatý chlapec s léty stále víc a víc podobný svému otci a dospívající růžovláska chováním se s klidem rovnajícím tomu Páté, seděli při západu slunce na Harunovic balkoně a připravovali si zbraně na blížící se misi.
„To je skvělé, že nám bábi Tsunade dala tyhle nové titanové shurikeny, už se těším, až je vyzkouším v akci. Teď budu teprve obávaný ninja….a ty samozřejmě taky,“ dodal v rychlosti, ale žádné odpovědi se mu nedostávalo.
Zvedl tedy oči od přípravku s názvem Pryč s rzem, nepřítel bude oslněn leskem a září vaší kapesní zbraně, s kterým leštil už mírně zašlé kunaie a viděl, že jeho kolegyně je nakloněná přes zábradlí a pozoruje směrem od svaté skály po ulici jdoucího Konohamara, jež měl nasazený svůj dosti známý poťouchlý úsměv.
„Sakura-chan, posloucháš mě vůbec? Člověk si tady mele hubou a nikdo…“
„Naruto, pamatuješ si, jak nás tenkrát Konohamaru napálil, já tě zmlátila tak, že jsi ležel dva dny v nemocnici a pak jsem za trest musela uklidit tvůj pokoj?“
„Jo, já jsem se opravdu snažil si tam ten pořádek udržet, ale…“
„Mám takový nápad. Co kdybychom se před odchodem na misi trošku pobavili?“
„Chichi, ty myslíš….? Sakura-chan, přece mě znáš ze všech nejlépe a víš, že jsem pro jakoukoli špatnost a Konohamaru si to zaslouží…za to, co nám provedl.“

Ach bože, u prohnilé dřevěné nohy mého pradědy, jak já nesnáším tohle ranní vstávání…a ten budík, pořád zvoní a..a zvoní, áááá!
Nejsilnější osoba z celé vesnice se napřáhla a mrštila dárkem od Shizune věnovanému k prvnímu dni ve funkci hokage proti zdi.
Kolečka, pérka, na kusy rozmasakrovaný ciferník a polámané ručičky se rozlétly všude po útulném prostorném pokoji.
Tsunade, už s lepší náladou, vstala a vydala se do koupelny, se snídaní se neobtěžovala, jako vždy si nechá přinést čerstvé pečivo a kávu do kanceláře, a co víc…na účet Listové.
Vyšla do zatím chladných a prázdných ulic, její pohled přitáhla skála, na níž se majestátně tyčilo pět tváří.
Všechno bylo v pořádku. Zase jen ten hloupý sen.
Už po dvě noci se jí zdálo, jak vychází z domu a první, co vidí…je patero všelijakými klikyháky a druhy barev pomalovaných tváří ve skále.
Došla do kanceláře a nechala si přinést nejdůležitější jídlo z celého dne.

S již plným žaludkem se protáhla v křesle, poté položila hlavu na na stole složené ruce a s myšlenkou: Shizune tu ještě není, toho musím patřičně využít zavřela oči.

Spala jen takovou lehkou hodinku, když někdo divoce rozrazil dveře, až se Pátá s úlekem na židli převrátila.
„Tsunade-sama! Tsunade-sama!“
Byl to Genma a stěží popadal dech.
„Tak co je? Koukej se už vymáčknout!“
„Uch…uch…někdo…uch…někdo pomaloval vaši vytesanou podobiznu!“
„Cože?!“
Tsunade se nechápavě otočila za sebe a…opravdu, přes celý její obličej bylo žlutou fosforovou barvou načrtnuté hranaté sluníčko.
„Ale jak to? Ještě před chvílí….Kdo to udělal?! Shizune, ke mně!“ Zaburácela hokage, až se zem snad i v Kamenný zachvěla.
„Tsunade-sama, snad si nemyslíte, že by Shizune…“ Snažil se Genma zůstat v obraze.
„Ne, ty baka, to si nemyslím. Ale musíme zjistit, kdo to byl!“
„No, jednou už se nám to stalo. Tenkrát to byl Naruto,“ chtěl se alespoň nějak zavděčit vyděšený ninja.
„Naruto? Hm, přiveď ho sem.“ Rozkázala a zaťala ruku v pěst.

Po pár minutách přivedli ještě v pyžamu oblečeného a vyjeveně se tvářícího Naruta.
Mezitím se k Tsunade dostavila Shizune a neustále do kola opakovala, že obviněný to určitě nespáchal.
„Uzumaki Naruto, pomaloval jsi můj obličej na skále? A neopovažuj se mi lhát!“
„Cože? Já? To ne, babičko Tsunade, vždyť já si přece titulu hokage vážím,“ odpověděl přesvědčivě Naru a snažil se schovat za zády zkřížené prsty.
„Ale možná vím, kdo to má na svědomí. Ale musíš mi slíbit, že ho nepotrestáš moc krutě, určitě je to jen sranda. Zřejmě se snaží napodobit mě.“
„Kdo?“ Vyzvídala Pátá a s předstíraným klidem.
„No, ehm…Konohamaru. Včera jsme ho večer se Sakurou zahlédli, jak se kolem té skály motal.“
„Shizune, dojdi pro Sakuru, chci si to ověřit.“
Přiběhnuvší Sakura podle plánu všechno do detailů potvrdila. Sice se cítila hodně provinile, že čte hokage, ale když si situace žádá…
„Dobrá, přiveďte Konohamara.“

K jeho vlastní smůle si Kony dnes ráno přivstal s úmyslem připravit další ze svých povedených škodolibých vtípků, když to spatřil.
Chjó, pomalovaná hlava hokage-sama, že bych měl v téhle vesnici konkurenta? Tak to bych se na to podíval.
„Sarutobi Konohamaru, stůj, chce tě vidět hokage-sama.“
„Mě? A to proč?“
„Byl jsi obviněn ze znesvěcení svatého sousoší.“
„Cože?! Ale já to neudělal.“
„O tom já nerozhoduji, mám tě pouze přivést.“
Jen mě přivést? To určitě. Už nechci další trest.„Henge!“ Vykřikl bystře Konohamaru a místo něho stál kus kmenu.
Ale ne, hokage-sama mě zabije. Uvědomil si Genma a stylem spráskaného psa se vracel ke kage budově.

Snažíš se mi tu naznačit, že ti utekl?“ Začal Tsunade chytat rapl a dostala tik do levého oka.
„No, ano…Dejte mi víc lidí a slibuji, že ho dostaneme a přivedeme.“
„Ne, je na čase, abych to vzala do vlastních rukou. Ostatně, tohle je jen mezi námi dvěma. Můžete všichni jít.“
„Tsunade-sama,“ kácela se tou představou Shizune a myslela na tu katastrofu, až se lidé dozvědí, že Pátá, vnučka Prvního hokage, přizabila Ctihodného vnuka.
Naruto si se Sakurou též vyměnili znepokojené pohledy vyjadřující tohle jsem asi přihnali.
Konohamaru si zrovna liboval, jakou skvělou schovku si v dědově nosní dírce našel, když se za ním objevila Tsunade.
„Věděla jsem, že tu budeš.“
„Hé, hokage-sama!“
„Ano, sama. Jen málokdo, vlastně spíš úplný tupec, by se vrátil na místo činu. A tvůj další trest je nedělní mise s týmem Gaie. Máš štěstí, jako jediní trénují i v neděli a dokonce se dobrovolně přihlásili na misi, což je uklízení veřejných záchodků po slavnosti konané na den Jashinova z mrtvých vstání…A nesnaž se odmlouvat!“