Konohamaru zlobí 10: Saiovy 2 objevené emoce

Pohledný mladý shinobi kráčel ulicí, na rtech mu pohrával u něho dosti neobvyklý úsměv, měl dnes opravdu dobrou náladu, byl dokonce ochoten pozdravit pár míjejících lidí. S mírným šťastným poskočením zatočil za roh a vstoupil do zelené kulaté budovy s mnoha okny a červenou střechou
Po zdolání několika pater zaklepal na známé už nejméně stokrát vyvrácené a znovu nasazené vyřezávané dveře. Z místnosti se ozvalo zvučné dále a mladík držíc v ruce jakési napůl pomačkané lejstro bez váhání vstoupil.
„Tsunade-sama, máte na mě chvíli čas? Myslím, že jsem něco objevil.“
„Jistě. Co je to?“ Zajímala se o kus papíru krásná žena protahující se v křesle, zřejmě usnula opět na stole a vzbudila se teprve před chvílí. Vypadalo to, že jí ani v nejmenším nevadí, že to na ní mladý muž poznal.
„No, víte, poslední dobou nemůžu v noci nějak moc dobře spát, asi zaražené prdy, tak jsem trochu popřemýšlel a vsadím se, že jsem našel viníka toho neblahého incidentu Maita Gaie.“
„Opravdu? Kdo to teda je?“ Ten ať si mě nepřeje!
„Potřebuji si už jen potvrdit své domněnky. Mohla byste mi, prosím, ukázat ten anonymní dopis?“
Pátá tak učinila sledujíc se zájmem chlapcovo porovnávání obou stránek.
„Ano, přesně, jak jsem si myslel. Rukopis se shoduje, podívejte na to zvláštně psané K. Tohle jsem našel omylem zapadlé za košem v jedné třídě na akademii,“ ukázal na dokument, který s sebou přinesl.
Tak a mám tě, ty malej zvrhlíku.
„Takže je to některý z žáků akademie?“
„Nejen to, vím i jméno toho viníka….je to Konohamaru,“ řekl Shikamaru a neubránil se škodolibému úšklebku při pokládání anonymního dopisu a nedbale vyplněného archu na odpovědi IQ testu na stůl hokage.

Po zhruba dvou hodinkách, kdy Shizune, Sakura a Kotetsu s Izumou naháněli po celé Konoze zdrhajícího Konohamara, stál náš malý uličník u Tsunade na koberečku.
„Já myslel, že by to mohla být taková drobná sranda,“ snažil se s kajícným kukučem obhájit svůj čin.
„SRANDA?! Gai málem přišel o práci! ….Nedá se nic dělat, musím tě potrestat. Půjdeš do knihovny a na první stránku každé knihy dáš nové razítko Listové vesnice, s mou tváří!“
„Cože?! Ale tam jsou stovky knih, to budu dělat až do konce života!“
„Přesně tam je 18 543 svazků. A už jsem řekla! Tak koukej mazat, jinak tě tam dokopu, začíná mě silně svrbět noha.“
Bylo mu jasné, že jakékoli další slovo by mohlo být jeho posledním, tak se raději klidil.

Uběhly tři dny Konyho otročiny ve veřejné knihovně a on se ani nehnul od prvního regálu.
U Tsunadiny dopité lahve, to je taková nudná práce! Já tady snad umřu…
Z přemýšlení ho vytrhly dva hlasy doléhající k němu od stolu knihovnice.
„Je mi to opravdu líto, ale ta kniha je půjčená. Chvíli strpení, podívám se do záznamů….a ano, má být vrácena pozítří, tak se tu pro ni před zavírací dobou zastav, schovám ji do téhle poličky.“
„Dobře,“ odpověděl bledý kluk s krátkými černými vlasy a trikem, které odhalovalo snad ještě bledší břicho.
Sai se otočil k odchodu, knihovnice si odskočila a Konohamaru využil nestřeženého okamžiku, připlížil se ke kartotéce a mrkl se do zmiňovaného záznamu na jméno vypůjčitele a titulek žádané knihy - Základní fráze a gesta zlepšující mezilidské vztahy.

Uplynuly dva dny a Konohamaru byl stále u prvního regálu, ale tentokrát mu to nevadilo, našel si totiž v knihovně zábavu a dneska….dnes nastal konečně ten den, kdy má celý plán vypuknout.
Opatřil si malé zrcátko a už od rána sledoval zpoza rohu vchodové dveře a čekal, až se objeví. A konečně se to stalo, bylo už sice pokročilé odpoledne, ale přišel.
Přišel a vrátil knihu.
Teď už jen odlákat knihovnici. Hm, co bych….už vím.
Nepozorovaně vyklouzl ven oknem, oběhl budovu, přeměnil se na Shizune a sebevědomě předstoupil před Ahami (knihovnice).
„Zdravím, posílá mě Tsunade-sama. Můžete jí prosím donést Pravidla japonského pravopisu? Vzala bych jí ho, ale musím do nemocnice, naléhavý případ.“
„Jistě. Samozřejmě, hned to bude,“ usmála se Ahami a zaběhla kamsi do hloubi knihovny.
Konohamaru alias Shizune se vytratil, opět oběhl budovu a stejným oknem, tentokrát už ve své podobě, prolezl pokračovat v práci.
Doběhl k poličce umístěné za stolem Ahami, vytáhl pár popsaných a pokreslených stránek papíru a vyměnil je za stránky knihy, pro kterou si podle dohody přišel za pět minut šest Sai.

Sai si to takhle vykračoval po lesní cestičce, mířil si to na cvičiště za Narutem a Sakurou, se kterými měl domluvený přátelský trénink. Už je viděl, Sakura seděla na zemi opřená o strom a Naruto kolem ní vesele poskakoval. Poté, co si všiml Saie, zamával mu na pozdrav.
Sai si vzpomněl na úryvek z knihy: u získávání přátel hrají také významnou roli gesta rukou, např. zamávání…. text byl doplněný obrázkem, neváhal tedy, zaťal ruku v pěst, vytrčil prostředníček a ukázal jej překvapenému Narutovi.
„Eé, Sakura-chan, viděla jsi to taky?“
„Co? Ne, já…zrovna jsem si všimla, že mám zlomený nehet.“
Ještě než došel úplně k nim, vybavila se Necitovi další nastudovaná věta: pokud už jste s přáteli ve styku delší dobu můžete se s nimi více sblížit pomocí přezdívek…, rychle popřemýšlel…
„Zdravím, šílenče (pohled na Naruta), buchto (pohled na Sakuru).“
Blonďák vykulil oči ještě víc, ale víc už toho Sai neviděl, protože rozzuřená medička ho uspala dobře mířenou ranou.

Au, to mě všechno bolí, co se to stalo? Proč mě uhodila, vždyť jsem se řídil pokyny z té vypůjčené knihy? Holka hloupá, musela se dočista zbláznit…ha, co je to za pocit uvnitř mě, takový zvláštní, bublavý…myslím, že mám poprvé v životě vztek.
Otevřel oči a zjistil, že leží na nemocničním lůžku. A není v pokoji sám.
„Ahoj, tak už jsi přišel k sobě? Sakura tě pěkně zřídila,“ řekla dívka a sklonila se nad něho, aby mu hadříkem otřela zpocené čelo.
„Jsem Ino. Vzpomínáš si na mě? Setkali jsme se jednou na barbeque.“
Sai si vzpomněl, ale podivil se, že si tenkrát neuvědomil, jak je ta dívka krásná.
A co je tohle za divný pocit? Srdce mi buší jako splašené a nemůžu se nadechnout, mohla by to být…láska? Ztratil se chudák Sai sám v sobě.
Sakra, měl bych něco udělat. Třeba ji někam pozvat. Jak to v tý knížce psali?
„Hele puso, co kdybychom si spolu někam vyšli? Nejsi tak úplně k zahození.“
„Cože? Ááááá!“
*třísk, bum*
A Sai byl znovu v bezvědomí.