Aishiteru 5

Už jsou to skoro dva dny od chvíle, kdy jí viděl naposledy na rozkvetlé louce. Její tým měl první misi po dlouhé době a on začínal mít strach. Už se nemohl dočkat, až jí konečně zase uvidí. Jejich návrat byl ale stále v nedohledu.
Slunečno vystřídal prudký déšť a z dálky za Konohou se ozývaly hromy. Na stole v jeho pokoji ležela kytice z jarních květin. Jsou to dva dny, ale kytice byla pořád svěží a zaplňovala pokoj omamnou vůní. Ta vůně ho doháněla k šílenství. Rozhodl se, že čekat zavřený v pokoji nemá cenu, a tak se šel projít ven.
Ulice byly téměř prázdné. Prudký déšť donutil jít všechny do tepla svých domovů. Naruto ale nemohl být doma v teple, když moc dobře věděl, že právě teď Hinata někde mrzne a zplihlé vlasy jí rámují bledý obličej. Dokázal si jí dokonale představit. Brodila se v blátě, promrzlá až na kost. Obličej měla ještě světlejší než obvykle a brada se jí třásla zimou. „Naruto,“ ozval se hlas plný zoufalství, o kterém věděl, že patří právě jí. Prudce otočil hlavu a rozhlížel se na všechny strany. Jediné co viděl byly vlhké zdi domů a děti, které si v dálce hrály v kaluži deště. Hinata nebyla nikde. Byla to jenom jeho představa? Ne, byl si až moc jistý tím, že ho Hinata volala. Byl si jistý tím, že volala o pomoc. Naruto ucítil zoufalství a bezmoc. Určitě právě teď potřebuje jeho pomoc. On pro ní ale nemůže udělat nic. Snažil se přesvědčit sám sebe, že jde jen o jeho představy a Hinata je právě teď na cestě domů.
Aniž by si to uvědomil, nohy ho donesly do jeho oblíbeného Ichiraku. Vůně ramenu na chvíli zahnala jeho obavy a on se s potěšením podíval na svou oblíbenou restauraci. Uvědomil si, že už od rána nic nejedl a při myšlence na nudle dostal hlad. Neváhal a objednal si jídlo.
„Kde jinde bych tě mohl vidět, že?“ ozval se Iruka za jeho zády. „Heh. Odhalil jste mě,“ zasmál se Naruto a pokračoval v jídle. Iruka si k němu přisedl a chvilku ho pozoroval. „Vypadáš, jako kdyby si dneska ještě nic nejedl,“ usmál se. „Taky že ne. Už od rána čekám, kdy se konečně vrátí Hinata a její tým. Už jsou dost dlouho pryč,“ odpověděl mu klidně, ale přemýšlel, jestli toho neřekl trochu moc. „Je to jejich první mise bez senseie. Kurenai teď dlouho na žádnou misi nepůjde, když se jí narodil syn,“ usmál se Iruka. „Ten čas tak rychle letí,“ řekl Naruto, ale náhle si uvědomil, že je Hinata bez senseie, v dešti a se dvěma idiotama a s psem. Už zase pocítil ty obavy a uvědomil si, že ani ten nejlepší ramen je nezažene. Nastalo ticho. „Myslím,že už půjdu, “ zvedl se Naruto a rozloučil se. Iruka si uvědomil, že něco není v pořádku. Ještě nikdy se nestalo, aby Naruto nedojedl ramen. Pozoroval jeho siluetu mizící za clonou deště.
Jak tak dál bloudil prázdnými ulicemi, myslel na sebe a na Hinatu. Znal jí už dlouho. Vlastně -bliklo najednou Narutovi- už od první chvíle mu byla na blízku. Ta myšlenka ho donutila k úsměvu. Možná, že kdyby si svoje city uvědomil už tenkrát… Moment. Co když ona necítí to samé k němu? Třeba ho bere jen jako kamaráda a nemá v úmyslu poznat ho blíž.
Sílící déšť ho donutil jít domů. Ještě než stačil dojít ke dveřím, narazil na rozrušenou Sakuru. „Stalo se něco?“ zeptal se překvapeně a sledoval jí, jak těžce oddychuje. Musela sem běžet hodně rychle. „Ano, stalo se něco hrozného,“ podívala se mu do očí. „Tým 8 byl napaden. Kiba, Shino i Akamaru jsou vážně zranění,“ pokračovala. „A co se stalo Hinatě?“ skočil jí Naruto netrpělivě do řeči, protože na ničem jiném než na Hinatě mu teď nezáleželo. Smutně se na něj podívala a dál mlčela. „Tak co se sakra stalo?!“ neovládl se Naruto a v jeho hlase se objevila panika. „Hinata…“ Sakura se odmlčela. „Není snad… mrtvá?“ zeptal se Naruto a při té myšlence mu ztuhla všechna krev v žilách.