Fantasy

Kapitola 16.
Den po procitnutí

Stála uprostřed louky. Ruce rozpřažené. Kapky deště pomalu stékaly po její tváři a jí při tom hrál úsměv na tváři. Něco říkala a smála se. Bylo to bláznivé! Jistě že bylo, který člověk by za deště vyběhl na louku a takhle se smál? Jen blázen. Ale nádherný blázen. Ona byla nádherná. Byla jako nezbroušený diament. Na kterém se v prvním jarním slunci odrážely kapky deště. Zářila. Byla nadpozemská. Tak tajemná a nevyzpytatelná. Jako anděl...

Velké Pláně zely prázdnotou. Jediné, co prozrazovalo tehdejší přítomnost, bylo několik nehybných těl v tratolišti krve. Pach snadné kořisti přilákal místní mrchožrouty, kteří se hned chopili situace. Jenže jejich štěstí nemělo dlouhého trvání. Malé mrchožrouty pobil vysoký černomodrý tvor, z jehož očí se dalo vyčíst jen jedno - smutek a pomstu. Černomodrý tvor náhle zavětřil a i v pachu několika mrtvol dokázal nalézt jen jediný pach krve. Použil jsi moc svého deodorantu, Junko. Tvůj strach je pro mě jako maják. Jdu si pro tebe!

První část:
„Hej! To není fér! Já to viděla první.“ Poškádlím Akemi. V tomhle obchoďáku jsme byli naposled včera, když jsem jí dělala služku. Ráno přišla ke mně do bytu a požádala mě, jestli bych si s ní nepromluvila. A skončily jsme tady.
„To máš smůlu, na mně to bude hezčí.“ Odfrkne a zadívá se na tričko, ale pak se zasměje. I já se směju. Máme se spolu skvěle. Stala jsem se její nejlepší kamarádkou.
„A co ty a Sasuke?“ Zeptá se po chvilce.
„Dobrý, proč?“

Nic? Jak to že nic? Snad vím, co se dělo a kde jsem byl? Ne? Kdybych mohl. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Žiji, ale znak je pryč. Jak je tohle možné? Bez čakry, bez znaku, bez hlasu…

Meshiki : „Už to trvá nějak dloho, nepříjde vám?“ zeptala jsem se nervózně.
„Buď v klidu.. Je to teprv hodina. Pokud ji chce pomoct ovládnout její mysl, bude to trvat ještě dlouho,“ sevřel mi Neji dlaň. Vzdychla jsem si. Skvělý, ale co když mu ublíží?.. na chvilku jsem se zarazila. Zajímám se o to, jestli ona ublíží jemu, ne naopak. Sakra, proč jen mi už není tak blízká. Zůstala u Akatsuki dýl. Sblížila se s Itachim, který zabil svou rodinu. Možná kvůli vesnici, ale stejně. Ta ztráta paměti, zabila.. Tsunade... sakra! Vždycky jí měl někdo radši.. Itachi, Hidan, Tsunade... Yoru. A k čemu jim to bylo. Itachi je ve vězení. Hidan s Tsunade jsou mrtví.. A Yoru může brzy být.. nebaví mě být pořád ta druhá.
Stoupla jsem si a ostatní u stolu ke mně zvedli pohled.
„Nebudu tu dál čekat.“
„Nech toho,“ ozval se Kiba.

Kamuri, Katema, Haruko a Toshika sa tesne pred bránou Konohy pozreli na Joshininu tvár.
„Haruko.. Leť ponad Konohu. V prípade začatia nám daj všetkým vedieť. Každá sa pustí do práce a zabije každého, kto jej vojde do cesty.“
Všetky prikývli a roztrúsili sa k iným častiam Konohy, kde mali počkať na prvé náznaky vypuknutia Orochimarovho plánu.

~

Bylo přesně šest, když čekala na Naruta před jeho domem. Nervózně prsty mnula lem trička. Cítila, že porada, na kterou je dnes Tsunade pozvala, bude zásadní.
"Ahoj," hlesl sotva se vynořil z bytu. I poslední zbytky naděje se z ní rázem vypařily. Naruto vypadal zdrchaně. Snažil se to sice maskovat úsměvem, ale její vycvičené oči poznaly, že je unavený a skleslý.
Zavěstila se do něj a spolu šli k Tsunadině kanceláři. Čekala. Nebyla si jistá, jestli jí přísluší, se ho vyptávat. Nakonec to nevydržela. "Stalo se něco?"

Kapitola 15.

Komu věřit?

Kapitola 14.
Osud v rukou mocných

Záblesk okamžiku, téměř nepostřehnutelný. Samuraj náhle stojí v přikrčení před Konohamarem a ostří katany se blíží k jeho nechráněnému pravému boku i ruce. Avšak není považován jedním z nejlepších ninjů jen proto, že dokáže porazit spoustu slabých nepřátel. V posledním okamžiku z pravého rukávu nechá vyklouznout kunai, jehož ostří zastaví smrtící útok samuraje.

Hinata se opírala o Naruta a pomalým krokem s propletenými prsty šli po hlavní ulici Konohy. Bylo čtvrt na tři ráno, není proto divu, že i většina ulic byly jako vymetené a větru nic nebránilo, aby se proháněl po Konoze.

^^

Tadááá! Je tu druhá časť!

Snáď sa Vám (Toshi, Katema, Haruko) bude páčiť tak, ako sa Vám páčila aj prvá a dúfam, že sa bude páčiť aj ostatným.
Trošku pohodovejší diel, žiadne akcie, no ku koncu sa to rozbehne.

Príjemné čítanie! ^^ :-)

‘To je zlé..’ Prebehlo Kateme hlavou a už sa aj rozhodla konať. Pristúpila k Joshine, objala ju okolo ramien a surovo sa pozrela na muža pred nimi.

„Začněte!“ Vyrazím a první ránu uštědřím Aneko do boku. Zapotácí se, ale oplatí mi ránu. To mě trochu překvapí, ale ne na tolik, abych se nevyhnula její příští ráně, která měla být do hlavy. Otočkou se dostanu za ní a kopek nohy ji zasáhnu zezadu do hlavy. Vyjekne a chytne se za temeno. Toho využiju a skočím na ní tak, že ji svalím na zem. To se bouchla o hlavy ještě víc. Stočí se do klubíčka a nechce se pohnout. Vstanu a tázavě se podívám na Mariseho. Má neutrální výraz. Najednou mě někdo kousne do nohy. Vykřiknu a podívám se dolů.

„Tak jo, konec té ubrečené Ren. Mám hlad, nevíte, kde najdu jídlo?“ Zeptala jsem se a vstala. Rychle jsem si utřela slzy.
„V jeskyni je jídlo, ale tam asi nechceš, co?“ Nabídla mi Konan.
„To rozhodně ne!“ Vyhrkla jsem. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
„Možná je nějaké ovoce v lese.“ Řekl Itachi.

[hide=Úvod ^^]Takže.. Musím povedať, že to mala byť najprv len obyčajná jednorázovka o niečom inom, ale ako čas plynul, v hlave sa mi formovala myšlienka na túto FF.

Hlavnými postavami som samozrejme ja, Haruko-chan, Katema a Karimao Toshika. Týmto trom sa chcem poďakovať, že boli ochotné podstúpiť to riziko a vstúpiť do môjho plánu zvrátiť udiaté udalosti. Zároveň sa im chcem ospravedlniť, ak som ich náhodou zle vystihla alebo napísala niečo, čo im bolo proti srsti... Alebo proti chlpom. Je tam ešte jedno dievča, ale to je vymyslené.

„Vítej v Akatsuki, Ren.“ Řekla matka a rozpřáhla ruce. Vletěla jsem ji do náruče a těžce jsem oddechovala. Přivinula si mě k sobě. Nechápala jsem nic z toho, co se tu děje. Jen jsem byla ráda, že mám mamku zpátky.
„Co se to děje?“ Zašeptala jsem. Usmála se.
„Jsem vůdce Akatsuki.“ Řekla a já vzhlédla.
„Ty? Vždyť nejsi ninja.“ Zamyslela jsem se.

"Souboj číslo tři Kidoumaru proti Zakuovy." Znovu pronese skvrna a po minutě Kidoumarovo osmikončetinové tělo padá poraženě k zemi.

Kidoumara probere bolest v noze, jak mu někdo silou narovnával zlomeninu stehenní kosti. Otevře oči a uvidí Kimimara jak mu opatrně drží rukou oteklou nohu.
"Zkus vstát, ta zlomenina by měla být v pořádku." Pronese Kimimaru poté co sundá z jeho nohy ruku.

Soustředila jsem se na cestu. Chvíli jsme jen tak běželi, až jsem začínala být unavená a bylo to na mně poznat.
„Je unavená, zastavíme tady a odpočineme si.“ Zavelel Shikamaru. Zadýchaně jsem doběhla na místo pod velkým stromem a vděčně si lehla. Slunce zapadalo. jen tak jsem plula myšlenka, až mi to došlo.
„Co budeme dělat v noci?“ Zeptala jsem se, už se zmírněným dechem. Potila jsem se a srdce mi prudce bylo, ale oni byli v pohodě. Záviděla jsem jim. Všichni se na mě podívali.

Joshina

Kráčali sme.. Teda.. Oni kráčali už nevedno ako dlho a mnou Kisame pri každom jeho kroku necitlivo nadhodil. Začínalo ma bolieť brucho, alebo ma možno už aj bolelo, no cez to, ako sa mi jeho rameno zarývalo do podbrušia, som si necítila.. Ehm.. Nič.
“Ki.. Sa.. Me..” Vyslovila som jeho meno prerývane a odpoveďou mi bolo len hlboké zabručanie -hmm-.
“Prosím, daj… Ma.. Dole.. Bolí to..” Zatínala som zuby, pretože to bolo už k nevydržaniu.
“Rád by som, pretože si riadna otrava, ale nemôžem. Zdrhla by si.” Cvakal zubami.

Fidora, Podera i Takashi se rozdělí. Bratři vykročí podle mapy a Takashi se musí bleskem vrátit zpět do Konohy. Dříve než se vesnice znovu probere.