Horror

Kráčí nocí, na osamocené prašné cestě se její kroky ozývají jako zvon. Když se rozloučila s přáteli a vyšla domů, neuvědomila si, že půjde sama.
Slunce už dávno zapadlo a tma vše hladově spolkla. Už měla velký kus cesty za sebou, za chvíli dorazí do své vesnice, za chvíli se již začnou objevovat první domy.
Alespoň tato myšlenka ji uklidňovala. Když odpoledne odcházela, nepomyslela na to, že by se vracela za tmy. Tak trochu z ní měla strach.
Ale už bude líp, v dáli už vidí lampy, jež osvětlují cestu. Už brzy bude doma.

Byla tma. A mlha. A atmosféra jak z nějakého dost silného horroru. Dívka s blond vlasy utíkala lesem. V očích měla strach. Věděla, že její pronásledovatel je někde za ní. Nebo blíž?

Stíny. Všudypřítomné, temné a strašidelné, že trnete hrůzou. Neustále vás nutí ohlížet se, jestli se v jednom z těchto tmavých obrysů neskrývá nějaké skryté nebezpečí. Každou chvíli zahlédnete ostny draka, jak se tyto nebezpečné bodáky natahují k vám. Na chvilku vám probleskne myslí pohled na vaše mrtvé tělo, probodané dlouhými černými ostny, ze kterých skapává karmínově rudá krev a následně dopadá s tichým žbluňknutím do neustále se zvětšující louže té temně rudé tekutiny.

„Kde to jsem?“ ptal se sám sebe. Poslední co si pamatoval bylo, že četl mangu Naruta. Teď však stál v jakémsi podivném lese, který rozhodně nemohl růst v ČR.
„No nic no, asi se tady trochu porozhlédnu.“
Šel tedy dál, náhodně vybraným směrem, ale stále nemohl nic najít. Najednou uslyšel šustění listů a o chvíli později ucítil tvrdou ránu do hlavy a omdlel. Poslední co slyšel, byl nepříjemně povědomý hlas: „Hups.“

Stála v krásné místnosti s bílými stěnami.
„Kde to jsem?“ říkala si v duchu. Poslední, co si pamatovala byly Deavinovy slzy a katanu projíždějícím jejím tělem.
„Řekl bych, že ti dlužím vysvětlení.“ Ozval se v místnosti hlas, který okamžitě poznala.
„Deavine!“ vykřikla a otočila se směrem, odkud hlas slyšela.
Bývalý ninja stál hned za ní, oblečený v zlato-rudém plášti. Láskyplně se objali.
„Co mi chceš vysvětlit?“
„Všechno. Můj původ a jak jsem zjistil kdo jsem."

Další den byl Naruto propuštěn z nemocnice. Vzal si s sebou růžové květiny, které od kohosi dostal v nemocnici. Domníval se, že od Hinaty. Ten den nemohl nic dělat, celé tělo měl ještě pohmožděné a ztuhlé. Jediné, na co se zmohl, bylo dojít si na rámen. Ale to nejspíš neměl dělat…

Stál tam dál a koukal do les, kde před málo okamžiky zmizela jediní člověk v jeho životě. Ten pocit samoty, který ho svíral, byl pro něj zcela nový. Sám nedokázal samotu definovat, nikdy ho nevlastní kůži pocítil. Důležitější v tuhle chvíli než zkoumat tento pocit bylo, vymyslet co bude dál. Nemohl se vrátit do domu, která obýval. Určitě ho prohlížela policie po incidentu ve škole. Ale kam teď?

Další den si Deavina zavolal Pein k sobě do kanceláře, což byl vlastně jen pokoj s dveřmi.
„Mám pro tebe solo misi – půjdeš do Konohy, najdeš sklad tajných svitků a přineseš mi, co uneseš.“

„Už bylo na čase, aby se ten línej kr*tén probudil!“ rozčiloval se Hidan, po té, co Konan všem oznámila Deavinův stav.
„Každopádně bude trvat nějakou dobu, než bude moc zase plnit mise.“ Upozornil Sasori. „Jeho rameno je roztříštěné, nehledě na to, že měl až po jílec zabodnutý kunai v zádech.“
Chvíli ještě rozmlouvali, když zakřípaly schody, a do místnosti vešel Deavin, s hrudí obvázanou obvazy.
„Deavine, ještě by jsi neměl vstávat!“ řekla Konan a šla ho podepřít.

Deavin byl okamžitě odnesen do pokoje, kde se operace ujali Sasori, Kakuzu a Hidan, jakožto (ne)dobrovolný dárce orgánů. Byli tam celé hodiny, aniž by vyšli ven a Konan po celou tu dobu, nervozně přecházela po chodbě. Konečně zaskřípaly dveře a ven vyšel Sasori v krví potřísněným plášti.
„Tak co?“ zeptala se ho honem mladá dívka.
„Pojď za mnou, tohle bude na dlouhé vysvětlování.“ Řekl zachmuřeně vykročil do svého pokoje.
„Žije?“
„Zatím ano, ale čert ví, jak dlouho ještě.“

„Ach to je nemilé.“ Zašklebil se Deavin. „Jak jste nás odhalil senseii?“
Ten mu stále s šokovaným výrazem odpověděl: „Shinobi, které jste zabili, byli jen speciálně vytvoření stínoví kloni s falešnou zprávou.“
„Ach tak.“ Koutkem oka zkontroloval Kibu, který na oba členy Akatsuki hleděl kombinací úleku a nenávisti.
„Ahoj Kibo, to už je doba, co jsem tě neviděl. Jak se má Hinata? A co ty? Vypadáš poněkud sklesle.“
Oslovený ninja zaskřípal zuby.

Ráno vstal jako první Deavin. Složil pečetě : „Katon: Housenka no Jutsu!“ a plivl ohnivé koule do ohniště, nad kterým stále visela nedojezená večeře. Přihodil do ohně pár suchých klacků a šel vzbudit Konan.
Chvíli se rozmýšlel, jak na to. Nakonec ji jemně chytil za ramena a zatřásl s ní.
„Vstávej! Už je ráno.“
Kunoichi zavrněla, otevřela oči a protáhla se.
„Dobré ráno.“ řekla.
„Nápodobně.“

soundtrack
Ne. Nebyli stejní. Vyrostli, a přestože existovali jen v představách, dospěli. Jen jejich úsměvy zůstaly stejné. Kakashiho by ani ve snu nenapadlo, že je bude moci někdy znovu spatřit jinde, než v nočních můrách minulosti.
Ty úsměvy… tak vstřícné a nevinné. Jako kdyby nepamatovali nic špatného. Žádnou tragédii, která by zpřetrhala pouta, která se vytvořila až příliš pozdě.

[hide=Odpověď na hádanku] Odpovědi, které sem dostal byly ve většině případů fakt zajímavý. Skoro sem čekal, že když sem odpověď dokonce v posledním díle napsal, tak to bude vědět víc lidí. Ze všech zpráv, který sem dostal byla správně asi jenom třetina. Byly odpovědi typu NENÁVIST, DANZOU (?), TEMNOTA, POMSTA a podobně. Padaly i další perly, ale nechci nic bonzovat, stejně tak neřeknu, kdo jak odpovídal. Ale připadá mi, že jsou tady nějak emocionálně laděný lidi, protože jen pár lidí napadlo, že hádanka byla myšlena doslovně .