Na křídlech smrti - Daleko za život 5

Umění první zamilovanosti

Když se probudil, zjistil, že místo vedle něj prázdné. Zvednul se na loktech a prohlédnul místnost. Vera stála u kuchyňské linky zády k němu a očividně připravovala snídani. Do nosu ho praštila čerstvá vůně kávy. Poškrábal se v rozcuchaných vlasech a usmál se. Chvíli si myslel, že to byl jenom sen, že se vrátila, ale přitom skutečně v noci přišla a vypadalo to, že už se nikam nechystá. Zvednul se a potichu se k ní přiblížil. Napřáhnul k ní ruku s úmyslem obejmout jí, ale bleskurychle všeho nechala a bolestivě mu skřípla mezi prsty dlaň.
„Auu!“ zavyl spíš překvapením, že se po něm takhle ohnala.
Otočila se a s vytřeštěným pohledem pustila jeho ruku.
„Promiň, to byl instinkt,“ skousla si dolní ret. „Nejsem na tohle zvyklá, aby se někdo připlížil bezdůvodně zezadu.“
„Ah, moje chyba,“ pochopil, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Vlastně si mohl gratulovat, že mu tu ruku rovnou neusekla, pokud má takové instinkty.
„Bolí to moc?“ vzala znovu jeho ruku a prohlížela si zarudlý flek.
„Může mi být i líp,“ využil příležitosti a políbil ji. Nejdřív překvapeně ucukla, ale po chvíli mu polibek vřele oplácela. Posadil si ji na stůl a ona mu zabořila prsty do vlasů.
„Taková rána bych si nechal líbit,“ zašeptal jí u úst, když se na jejich rty na chvíli oddálily.
„Taky bych asi neměla nic proti,“ zacukaly jí koutky, ale když chtěl jejich ústa znovu spojit, nenechala ho.
„To ale neznamená, že na to máme čas,“ lehce ho odstrčila a seskočila ze stolu. „Musím k Tsunade-sama pro pár nových podkladů ke studiu a nahlásit svůj příchod a ty určitě také nemáš volno.“
„A já myslel, že tě přemluvím k celodennímu lenošení v posteli,“ vzdychnul, ale zasedl naproti ní ke stolu. „Místo toho mne teď necháš trénovat s Narutem.“
„To nejde,“ nalila mu kávu. „Mám moc práce a pokud tady chci žít, musím na tom tvrdě pracovat.“
Sledoval její odhodlání a i přes neochotu se kterou se od ní musel odtrhnout, byl za to rád. Očividně jí na tom, aby zůstala, záleží víc než doufal.
„Holt podstoupím nějakou tu oběť,“ pokrčil rameny a zakousnul se do chleba.
„Budu ti zavázána,“ oči se jí zasmály, ale hned zase pohasly. „Navíc, je jenom otázka času, kdy Orochimaru zjistí, že jsem tady.“
Nemusela mu to říkat. Přemýšlel nad tím víc než je zdrávo a představa opětovného návratu hadího Sannina nedělala dobře ani jemu ani ostatním, kteří věděli, kým skutečně Vera je. Na kom ale byly starosti vidět nejvíc, byla Vera sama.
„I kdyby sem přišel, neměj strach,“ zvednul se a sehnul se k ní. „Proti celé vesnici nemá šanci.“
„A to je právě to,“ zamračila se. „Nechci, aby do toho museli být zapletení ostatní, kteří by zbytečně také mohli přijít o život.“
„Jsi teď členem této vesnice. Měla bys pokládat za samozřejmé, že se tady všichni navzájem chrání. Pokud jsi si sama jistá, že bys kvůli nim obětovala život, zároveň si můžeš být jistá, že jsou tu tací, co by udělali to samé pro tebe,“ promlouval k ní.
„Jistě, že jsem přesvědčená, že bych něco takového podstoupila, ale očekávat to od ostatních…to je příliš sobecké,“ zavrtěla hlavou, položila ji Kakashimu na hruď a on jí objal.
„Zkus se uvolnit a nemyslet na to. To, že se tím budeš zabývat takhle zbytečně dopředu, tím nic nevyřešíš. Užívej si to, že jsi volná,“ poslal jí polibek do vlasů.
Obtočila mu ruce kolem zad a nechala se konejšit. Stejně se ale sama pro sebe musela mračit. Spíš než to, že by kvůli tomu musel někdo zemřít, víc jí tížilo, že by někdo mohl vůbec zemřít. Rozhodla se ale dát na jeho slova a snažila ty ošklivé myšlenky zahnat.
„Poslouchej,“ nakonec si vzal její hlavu do dlaní. „Abys přišla na jiné myšlenky, co kdybychom večer zašli na večeři, pak se prošli a následně třeba můžeme dokončit to, co jsme ráno začali.“
Zrudla jako pivoňka, ale ustála jeho pohled.
„Jo, večeře je dobrý nápad,“ snažila se z toho vymotat a přišlo mu, že u toho vypadá hrozně roztomile. „Ale teď už jdi nebo přijdeš pozdě.“
„Poslední rozloučení a už tě nechám,“ usmál se a než mohla něco namítnout, zacpal jí pusu svými ústy.
Když byl na cestě na cvičiště, myšlenkami byl stále u ní. Byla zpátky a mohl s ní být, mohl jí držet a mohl s ní mluvit. Tajně se pod maskou usmíval, když si ji vybavoval před sebou a už se nemohl dočkat večera. Jak to jenom udělala, že si ho k sobě tak rychle připoutala? Sám se musel divit, že někdo jako ona mu dokázala takto učarovat.
„Kakashi-sensei, vy jdete včas?!“ vyrušil ho Narutův pochybovačný hlas.
„No jo, měl jsem pěkné ráno,“ oči se mi přivřely do přátelských škvírek.
„Vyšel nový díl Ero-sennina nebo co?“ nechápal Naruto svého učitele.
„Ne to ne, něco daleko lepšího,“ stále se sám pro sebe nepozorovaně usmíval a pak jakoby náhodou změnil téma. Nechtěl se v tu chvíli dělit o něco, co mohl prožít jenom on.

V podvečer cestou domů spíš skoro běžel než šel. Den byl sice náročný, ale na jeho vkus příliš dlouhý. Těšil se jako malý kluk až bude moct být zase s ní a tak si nemohl pomoct. Vstoupil do bytu, ale překvapilo ho ticho a tma. Jediné světlo se linulo zpoza rohu od jejího stolu. Ležela s hlavou a rukama na stole mezi hromadou knih a očividně jí přemohl spánek. Došel k ní a pomalu jí vzal do náručí. Probudila se ve chvíli, kdy ji pokládal na postel.
„Ah, Kakashi,“ zachraptěla rozespale. „Asi jsem usnula. Máme jít na tu večeři.“
„V pořádku, půjdeme příště,“ pohladil jí, zbavil se přebytečného oblečení a vlezl si k ní. „Očividně jsi unavená. Měla by ses prospat.“
„Byl to ale dobrý nápad,“ přitiskla se k němu, ale únavou ani neotevřela oči.
„Já vím, ale nebylo to nic, co by se nedalo odložit,“ přitisknul ji k sobě.
„Dobře, takže…zítra,“ upadala znovu do spánku a za chvíli pravidelně oddechovala.
Bylo mu to trochu líto, ale zároveň si musel přiznat, že ani toto není špatné zakončení večera. Byly noci, kdy si nepřál nic jiného a teď měl všechno bez říkání. Přivinul ji ještě těsněji a zanedlouho se k jejím snům připojil.
Další dny probíhaly ve stejném duchu. Než se stačil nadát, potkávali se jen ráno a večer ji přenášel do postele. Měla toho očividně moc a on to chápal, ale jejich společně strávený večer byl v nedohlednu. Stále se to snažil házet za hlavu, ale čím rychleji dny ubíhaly, tím více se mu v hrudi usídloval divný pocit, že něco je špatně. Pak ji jednoho dne potkal náhodou v ulicích. Bavila se kousek opodál s Narutem a když se už chtěl k nim rozejít, Vera se najednou zasekla a pak se rozesmála. Naruto zatím stál proti ní a křenil se. Vera zářila a smála se z celého srdce a tak nádherný úsměv už dlouho neviděl. Vlastně si vzpomněl, kdy ho viděl naposledy. Bylo to ve chvíli, kdy měla na blízku svého drahého Gaaru. Napadlo ho, zda se vůbec někdy takto usmála na něj a uvnitř to ošklivě zabolelo. Než ho ti dva stačili zaregistrovat, otočil se a zašel za roh. Když ji znovu ten večer našel spící v knihách a znovu ji ukládal, otřela se mu o myšlenky divná otázka. Byli sice spolu a ona projevila k němu náklonnost, ale co když si to všechno vyložil špatně? O svých citech byl víceméně naprosto přesvědčen, ale ona? Co když si nechává líbit důvěrnosti jenom z vděku? Myslel si, že cítí to samé, když se vrátila, ale nebylo to jenom z toho důvodu, že ho pokládá za přítele? Povzdechl si. Sám se ve svých myšlenkách nevyznal a na to opravdu nebyl zvyklý.
Když ho odvolali na několikadenní misi, byl tomu vlastně rád. Mohl tak mít čas na to urovnat si hlavu.
„Týden?“ pozvedla obočí, když jí vysvětlil, že několik dní nebude doma. „To musíš jít daleko.“
„Ani ne, ale nevím, co mne tam čeká,“ svižně se balil.
„Tak ale neměla by to být nebezpečná mise, ne?“ upadla jí tužka, ale nevšimla si jí. Jen ho se zaujetím pozorovala.
„Budu doufat, že ne,“ utáhl řemínky na batohu a hodil si ho na záda.
„Tak…tak jo,“ zvedla se, aby se s ním rozloučila. Došla k němu a upravila límec u vesty.
„Dej na sebe pozor, ano?“ mračila se, ale sama cítila, jak se jí chvějí prsty.
„Za týden jsem tu jako na koni,“ usmál se a políbil jí. Když už se chtěl odtrhnout, nenechala ho. Držela ho u sebe a nechtěla ho pustit. Udivilo ho to. Za posledních pár dní to byl první projev její iniciativy, nicméně si to rád nechal líbit. Pak se ho ale pustila s mírně zarudlými tvářemi.
„Tak se vrať brzy,“ nevěděla kam s očima a on jí pak jen pohladil po vlasech a odešel.

Uběhlo pár dní a šla zrovna do knihovny, když ji zastavila Sakura.
„Vera-san, jdete studovat?“ zajímala se.
„Ano, je toho ještě hodně, co nevím,“ usmála se na ní, ale Sakura vypadala zmateně.
„No víte, vlastně jsem myslela, že budete někde jinde.“
„Kde myslíš?“ zamračila se.
„No, jdu zrovna z nemocnice. Kakashi-sensei se vrátil a tak jsem myslela, že…“
„Kdy? Je zraněný?“ přerušila jí Vera a Sakuru zarazilo, jak zděšený výraz má.
„Ano, ale…“
„Sakra!“ zasyčela Vera a v mžiku zmizela. Před stále překvapenou Sakurou zbyly na zemi jen poházené knížky.
Vera uháněla jak o život známou cestou do nemocnice a skoro nemohla dýchat. Ta palčivá, tupá bolest okolo srdce se rozprostírala čím dál víc. Představa, že se mu něco stalo nebo že je…že je…!!!
Vrazila do nemocnice bez dechu.
„Kde je Hatake Kakashi?“ křikla na recepci na zaskočenou sestru.
„No on je…je u něj Tsunade-sama a…,“ koktala mladá dívčina.
„Tak kde je, sakra?“ bouchla pěstí do stolu až v něm zůstal důlek.
„Je na ošetřovně v prvním patře na konci chodby,“ dostala ze sebe nakonec sestra, ale už jen sledovala rychle mizející záda rozběsněné Very.
Vpadla do místnosti a zatajila dech.
Tsunade stála u postele na které seděl Kakashi a nechával si ošetřit pohmožděnou pravou ruku.
„Vero,“ zvednul obočí Kakashi. „Jenom jsem se tu zastavil, abych se nechal ošetřit, ale hned bych přišel domů.“
„To…to…zranění,“ dostávala ze sebe těžce.
„Je v pořádku. Jen povrchové škrábance, ale musely se vyčistit,“ odpověděla za něj Tsunade.
„Co se děje? Vypadáš nějak bledě,“ zkoumal jí Kakashi, ale Vera už na nic nečekala, rozeběhla se a ještě v letu ho objala. Pevně ho k sobě tiskla a nechtěla pustit. Cítil, jak se třese.
„Vero, co se děje? Celá se třeseš,“ nechápal její počínání.
„Myslím, že vás na chvíli nechám o samotě,“ pochopila situaci rychleji nejvyšší a vzdálila se z místnosti.
„Vero?“ zkoušel s ní mluvit, ale ona se ho celou dobu držela jako klíště. „Ještě chvíli mne tak budeš držet a uškrtíš mne.“ Povolila stisk.
„Tak ať! Radši já než někdo jiný,“ špitla na jeho rameni. Vzal ji tedy za ramena a posadil si ji před sebe. Srdce se mu na chvíli zastavilo, když uviděl její obličej. Po tvářích jí ztékaly slzy a nepřestávala se třást. Mračila se, ale její oči prozrazovaly, že se spíš snaží zakrýt něco jiného.
„Myslela jsem, že jsi…že jsi…,“ zkřivila se jí pusa a on konečně pochopil. Pak ji znovu přitisknul k sobě.
„Všechno je v pořádku, nic vážného se nestalo,“ chlácholil ji, ale jemu samotnému teď srdce bušilo jako o závod.
„Bála jsem se o tebe!“ svírala mu triko na zádech.
„Já vím,“ jen ji držel a utěšoval. Když se dostatečně zklidnila, odešli spolu domů. Celou dobu se ale nepustila jeho zdravé ruky. Cestou domů se stavili v Ichiraku ramen a pořádně se najedli. Když dorazili domů, vyslala ho do sprchy a mezitím ještě chvíli zasedla ke knihám.
„Ah, ještě studuješ?“ povzdychl si, že se vlastně nic nezměnilo. „Tak já jdu spát, jsem docela unavený.“
„Ne, počkej,“ chytla ho za ruku, když jí míjel a postavila se proti němu.
„Podívej, já vím, že nemá cenu tě žádat o něco takového jako se mi teď chce, ale musím to říct,“ kousala si dolní ret.
„Ano?“ vyčkával její prosbu.
„Nechoď na mise nebo ne minimálně beze mne,“ drtila mu dlaň.
„To nejde,“ zavrtěl hlavou. „Já mám své úkoly a ty zas své.“
„Já vím, jen jsem to chtěla říct,“ sklonila hlavu, ale jeho ruku nepouštěla.
„Neboj se tolik, zatím se nikam nechystám,“ zvednul jí hlavu a podíval se do jejích modrých očí plných strachu. „Navíc, kdo by tě jinak ukládal do postele, když usneš nad knížkami?“
Vera se zarazila a pak se usmála. Strach uvnitř něj povolil. Smála se na něj stejně jako jí vídával usmívat se na ostatní ba ještě víc. Bylo v něm ještě něco jiného. Něžně jí políbil, aby ten zvláštní okamžik neodešel a ona se mu plně oddala. Když už měl pocit, že tam stojí věčnost, vyzdvihl ji a ona mu omotala nohy kolem pasu. Pomalu ji donesl až k posteli, kde ji opatrně položil nepřestávajíce jí líbat. Sám měl na sobě jen spodní prádlo, ale Vera toho měla na jeho vkus na sobě až moc. Když jí sundával tričko, přestal když ho měla jen přes hlavu a bavilo ho ji trápit, že na něj nevidí. Lehce okousával její rty a ona se pod něj zpupně vzpínala.
„To není fér,“ zakňourala pod ním.
„Celá noc teď nebude fér,“ potměšile dodal a jemně jí kousnul do krku až se zatřásla. Tričko jí sklouzlo z očí a modrý pohled ho uvěznil.
„Jestli si myslíš, že tím to končí, tak se mýlíš,“ zaplál mu v očích oheň a ona se ušklíbla.
„Popravdě, teď jsem přemýšlela jen o tom, proč jsi přestal,“ zacukalo jí pravé obočí a Kakashi se usmál.
„Doufal jsem, že to řekneš,“ odpověděl a už ji nenechal dál mluvit.
Ve chvíli ji zbavil zbytku oblečení a měl tak dokonalý výhled na její bezchybné tělo označkované jen několika černými znamení. Nemohl se ústy nabažit její kůže. Pomalu se propracovával rty až do nejspodnějších částí její krásy až jí unikl vzrušený sten. Vrátil se tedy zpět k jejím ústům a cítil její ruce, jak mu rozechvěle a zároveň naléhavě bloudí po celé šířce zad. Když do ní náhle vstoupil, prohnula se mu pod tělem a nahlas zasténala. Měl sám co dělat, aby tím jediným pohybem celým akt nezkazil. Pozvolna se uklidňoval, ale dlouho ho nenechala. Přisála se na jeho ústa a nohama si ho přitiskla blíž k tělu. Nemohl to vydržet, proto vzal její ruce a přitisknul jí je nad hlavu na polštář až překvapením vydechla. Než se ale stačila vzpamatovat, začal určovat sám tempo. Vzpouzela se pod ním a nevěděl na co se má soustředit víc. Jestli na akt samotný nebo na to, jak dokonale teď vypadá. Byla najednou plná citu a vášně, kterou nikdy v takové míře neprojevila. Zařekl se, že už nikdo jiný nesmí poznat ten výraz, který má v obličeji, ve chvíli před vyvrcholením. Než však mohl myšlenky směřovat dalším směrem, ucítil, že je také na kraji svých možností a Vera pod ním na tom byla obdobně. Pustil jí ruce, které se mu okamžitě obtočily kolem krku a po chvíli ve stejný okamžik dospěli ke svému vrcholu. Když únavou dopadl vedle ní, hned se k němu přitulila. Ohnivé vlasy ho lechtaly na rameni a mohl slyšet její srdce jak postupně snižuje frekvenci svého bití.
„Máš tetování tam, kde bych ho nečekal,“ podotkl. Připomněl si v duchu její levé tříslo,kde se tak zvláštně skvěl znak Uchiha klanu.
„Ano, další skvostný dárek od toho hadího bastarda,“ vypustila pomalu. „Je to značka, která určuje můj druh, tedy aspoň napůl.“
„Proč to udělal?“ nechápal, kam tím míří.
Překulila se na něj a zadívala se mu do očí.
„Myslíš, že byl měl něco jako mě a nevyužil toho do poslední kapky?“ její pohled tvrdnul. „Když mne nemohl využít sám, chtěl mne alespoň zkusit naklonovat.“
„Naklonovat?“
„Nebyla jsem jenom zbraň, ale lidské tělo schopné reprodukce. Pečlivě vybíral další své experimenty, které mohli nést potenciálně skvělou genetickou informaci, která by se naším zkřížením mohla formovat v ještě lepší zabijáky než jsem já.“
„Chceš tím říct, že…,“ nemohl uvěřit tomu, co slyší.
„Shrnu to jen jednou a už na to nikdy nechci vzpomínat,“ její oči řezaly a kamenná tvář jen schovávala něco daleko děsivějšího vevnitř. „Byla jsem něco jako pokusná samice, která měla každý měsíc přiděleného partnera. Naštěstí pro obě strany to po půl roce vzdal. Nepřišlo mu totiž výhodné, že jsem pak každého zabila.“
„Netušil jsem,“ došlo mu konečně, co se mu snaží říct. Šílené situace, kterými si musela přijít, byly tak vzdálené od toho jeho světa a to si myslel, že toho zažil víc než dost.
„Ne, chtěla jsem ti to říct a tím také říct, že jsem ráda tady teď a s tebou,“ usmála se tak něžně, že okamžitě zapomněl na to hrůzu předtím.
„No, říkal jsem si, že nějaké zkušenosti už máš,“ zaculil se a zahnal tu temnotu provázející celý rozhovor.
„Stejně to ale můžeš pokládat jako moje poprvé,“ oplatila mu škleb. „Jsi první, který sex se mnou přežil.“
„Jak jsi blahosklonná!“ zaironizoval a ohníčky v jejích očích hřály.
„No, víš, mám s tebou ještě nějaké plány,“ vylétl jí koutek nahoru a vášnivě ho políbila.
Milovali se až do rána a pak vyčerpaně usnuli.

Mohl si gratulovat. Nebo se tak alespoň cítil. Další dny a týdny byly jako procházka docela jiným světem. Daleko příjemnějším. Vlastně od té doby, kdy se spolu poprvé milovali, netušil, co vlastně doma ukrývá. Jakoby se mezi nimi něco zlomilo a ona na něj snad konečně pohlížela jako na někoho daleko bližšího než jako na přítele. Ráno ho budila tím nepříjemnějším způsobem, jaký si do té doby nemohl ani představit.Pokaždé, když otevřel oči, ležela na něm a sledovala ho. Když zjistila, že je vzhůru, usmála se a políbila ho s přáním dobrého rána. I když se celý den neviděli a každý měl stále své povinnosti, ani jednou se nestalo, že by ji od té doby našel spící mezi knihami. Sotva otevřel dveře, skočila mu kolem krku a nenechala ho chvíli v klidu. Občas se na něj mračila, ale jen z důvodu, že jde moc pozdě. Když si ji pak mohl udobřovat v posteli tím nejúžasnějším způsobem, pokládal se za nejšťastnějšího muže pod sluncem.

Vera na tom byla podobně. Ani ve snu by si dříve nepřipustila, že by mohla s někým sdílet něco dříve tak zatracovaného jako je intimní život. Bylo jí s ním dobře a sama vlastně nevěděla, co to je. Pak ale, když jednou Kakashi odešel opět na misi, narazila na jeho knihy. Chvíli ji už vězelo v hlavě, co vlastně občas potají čte, ale nepřišlo jí to důležité až doteď. Poprvé otevřela růžovou knížku a po minutě ji s uzarděním zavřela. Jak může něco takového číst?! Hlavou se jí prohnaly myšlenky od toho, že vlastně doteď nevěděla, s kým do té doby bydlí, až po to, že nikdy na nic takového ani nepomyslela natož zkoušela. Pak překonala prvotní šok a zvědavost jí donutila znovu otevřít tu zvláštní knihu. Strávila nad ní celou noc a přímo hltala každičkou řádku. Zvláštní příběh o dvou lidech si najednou blízkých jí skýtalo víc odpovědí než čekala.
„Mia netušila, proč jí byl Hiro najednou tak blízký. Do té doby byl pro ni jen přítel, ale teď chtěla s ním být stále častěji. Toužila po jeho silným pažích, aby jí objímaly, po měkkém hlase, který k ní promlouvá a po každém hříchu, který by se na ní chtěl pokusit spáchat. Pokaždé, když se na něj podívala, cítila to zvláštní zachvění v břiše a nemohla od něj odtrhnout oči. Chtěla ho tak moc, že to nebylo k vydržení. Byla si naprosto jistá, že by pro něj byla ochotná i obětovat život, kdyby o to jen požádal. Když si uvědomila, že ho miluje, Hiro zmizel neznámo kam. Bolest ze ztracené lásky byla větší než které kdysi zažívala v zajetí na krutých mučidlech ze kterých ji zachránil,“ četla nahlas se zastřeným hlasem Vera s očima navrch hlavy a zarazila se.
Že by to, co cítí ke Kakashimu, bylo něco podobného co v té knize? Zamračila se a hodila knížku do kouta.
„Ne, ani ve snu nepřipustím, abych byla snad podobně k ničemu jako ta hloupá Mia!“ vztekle zasyčela to ticha.
Když se Kakashi po několika dnech vrátil a otevřel dveře, skočila mu kolem krku až překvapeně vydechl.
„Kde jsi tak dlouho?!“ zakňourala a nemínila se ho pustit.
„Stýskalo se ti?“ držel ji a prohlížel si její zamračený výraz.
„Mně se přece nestýská!“ pevně odpověděla, ale pro jistotu mu stáhla masku a políbila. Pomalu ji nesl do postele, ale koutkem oka zavadil o něco růžového v rohu.
„Co dělá ta knížka na zemi?“ podivil se upřímně.
„Upadla tam!“ nenechala ho nad tím uvažovat a strhla s sebou do peřin. Ani za všechno zlato světa by mu nepřiznala, že něco takového četla, ale zároveň věděla, že musí něco tušit. Rozhodla se totiž, že se tu noc nechá inspirovat a doufala tak, že mu splní nějaká tajná přání, jestli to tak rád čte. Následně usoudila, že se jí vše asi povedlo, když ji ani uprostřed noci nechtěl pustit na záchod.