Na křídlech smrti - Daleko za život 1

Starost navíc

„Kde je?!“
„Musí být někde poblíž! Nemůže být daleko! Schytal pěknou ránu, s tou se nikam nedostane. Jestli ho nenajdeme, šéf bude naštvanej!“
Tři muži prohledávali les a snažili se najít vetřelce. Hledali dlouze, ale po nepříteli jakoby se slehla zem.
„Kašleme na to! Vypadá to, že ho nenajdeme, stejně chcípne!“ nakonec drsně prohlásil jeden z nich a ostatní dva nechali pátrání. Naposledy se rozhlédli a vyrazili pryč.
Asi sto metrů od místa, kde vzdali pátrání se lehce zachvělo křoví a vyvrávoral z něj maskovaný muž. Rukou si křečovitě svíral velkou ránu na hrudníku odkud mocně vytékala krev a čím dál víc mu tak ubývalo energie.
„Sakra!“ zaklel tiše muž a ztěžka se opřel o strom. Takhle to přece neskončí! Musí se co nejrychleji dostat do vesnice nebo tady opravdu zemře. Posbíral zbytky sil a vydal se na cestu. Zvládnul pár metrů když ho přemohla další slabost, dopadl na zem a už se nezvednul.
Tak možná ano, tohle má být nejspíš jeho konec. Musel se sám pro sebe usmát. Tak daleko to zase nedotáhnul, jak si přál. Unaveně zavřel oči a propadl se do tenat bezvědomí čekajíc na zdárný konec.
Musel tam ležet asi hodinu, když se kolem něj tráva zatřepotala v náhlém větru a kousek od něj na zem tiše dopadnul pár nohou. Rudovlasá dívka ho tiše sledovala a přemítala, kdo to může být. Ani ve snu by ji nenapadlo, že při hledání potravy najde tělo člověka. Chvíli ho ještě pozorovala a pak se k němu otočila zády. Co také s mrtvolou? Bude tedy dělat, že ji neviděla. Stejně by jí to jen přidělalo těžkosti. Už se skoro dala na odchod, když se zarazila. Vrátila se k němu a obezřetně si k němu klekla. Mohl by být…?
Ostražitě svěsila hlavu a položila mu ji na srdce. Kdesi uvnitř jeho to nepravidelně zabušilo a ona se překvapeně zvedla.
Takže žije! A co teď? Nechá tu živého člověka umřít? Přece to ale není její starost. Živý člověk přinese ještě víc starostí než mrtvý! Hádala se sama se sebou a nemohla si vybrat.
„Chtěla bych pomáhat lidem, protože mám dar léčit a měnit tělo tak, aby bylo všem lépe,“ zazněly jí v hlavě vlastní slova, která kdysi dávno pronesla a skousla si ret.
„Hmmm,“ naklonila hlavu na stranu a položila dlaně na zraněný hrudník. „Zdalipak to ještě umím.“
Kolem jejích prstů se rozlinula nazelenalá záře a zranění pod nimi se počalo hojit. Když se jí začaly dělat mžitky před očima, přestala. Shlédla ránu a zjistila, že ji minimálně zacelila. To byl dobrý začátek. Stejně tak si ale dala dohromady, že napůl živého a napůl mrtvého ho tady nechat nemůže. Rozhodla se a doufala, že to nebude jednou špatné rozhodnutí. Posbírala kolem několik větví a ovázala je obvazy. Vyrobila tak určitou bandáž, kterou si ho přivázala k tělu čelem k sobě. Když se pokusila postavit, zaváhala jestli to bylo dobré řešení.
„Tse, tohle nemůže fungovat!“ zabrblala k sobě s vervou sobě vlastní a proklela každé jeho kilo, co vážil. Když se postavila na nohy, zavřela oči a zašklebila se. Ze zad ji vyrazil pár obrovských havraních křídel a zaleskl se na slunci. Mocně jimi zamávala a sotva se odlepila od země.
„To musí vyjít!“ přecedila urputně přes zuby a promáchla ještě víc. Dostali se výš a konečně chytla ten správný rozmach.
Probudil se na okamžik, protože něco tu nehrálo. Měl už být dávno mrtvý, ale místo toho měl pocit, jakoby se vznášel a když otevřel oči, jeho domněnka se stala skutečností. Uvědomil si, že ho někde nese a výhled měl jen na dvě velké černé šmouhy občas se objevující zpoza zad. Když mu došlo, že jsou to křídla, opět ztratil vědomí a byl tomu rád. Zbytečně tak ztrácel potřebné síly a takhle se neměl čeho bát.
Nevšimla si, že je vzhůru. Měla dost práce sama se sebou. Když ho konečně donesla do svého úkrytu, padla vysíleně na tvrdou podlahu a dlouze oddychovala. Odpoutala ho od sebe a zkontrolovala mu tep. Když zjistila, že ještě dýchá, pro sebe se usmála.
„Aspoň něco,“ vypustila mezi oddychováním a po krátkém odpočinku ho vtáhla do domu, kde ho položila na svou postel, která se skládala jen z několika dek na zemi a polštáře. Pomalu ho odstrojovala a když mi sundala masku, zarazila se. Muž měl rozčepýřené šedavé vlasy a docela pohlednou tvář. Přes levé oko se mu táhla dlouhá jizva a tvář schovaná pod maskou byla až nezdravě bledá. Vzala tedy samostatný šátek a zakryla mu oko s jizvou, o kterém si myslela, že je slepé. Opatrně mu sundala vestu i triko a zkontrolovala ránu. Když měla sundat kalhoty, lehce se začervenala. Pak ale odvrátila zrak, poslepu ho zbavila zbytku oděvu a přikryla ho dekou. Nechala ho chvíli ležet a pak mu namočila rty, aby měl alespoň trochu tekutiny. Pak se opět dala do léčení.
Znovu se probudil a všude okolo něj byla tma. Zamrkal a tma se stala snesitelnější. Po tělem cítil deku stejně jako nad sebou, tedy musel ho někdo zachránit. Otočil hlavu a zjistil, že kousek od něj někdo leží. Než však stačil cokoliv rozpoznat, přemohl ho drsný kašel. Stín vedle něj se pohnul a něčí ruce se ho dotkly. Pohled se mu opět zastřel a upadnul do neklidných snů.
Měl pocit, že otevřel oči znovu po dlouhé době a kolem něj bylo světlo. Pomalu se nadechnul a zjistil, že už mu nic nebrání v dýchání. Rozkoukal se a zjistil, že leží uprostřed dřevěného přístřešku skromně zařízeném a že tu nikdy nebyl. Zahýbal konečky prstů u rukou i nohou a oddychl si, že všechno funguje. Než však mohl uvažovat dál, co se děje a kde je, u dveří se něco šustlo a on otočil hlavu tím směrem. Překvapeně se mu rozšířily zorničky.
Na prahu dveří stála útlá rusovláska s pronikavým modrým pohledem a ostražitě ho sledovala. Mohlo jí být tak dvacet pryč, ale sepnuté vlasy v ohonu jí dělaly starší. Měla na sobě dlouhé pískové kimono a v ruce držela proutění košík plný zeleniny a ovoce. Měřili se navzájem pro něj neskutečně dlouhou dobu.
„Jsi vzhůru, to je dobře,“ nakonec prolomila ticho neznámá a pohnula se do domu. „Přinesla jsem nějaké jídlo. Teď musíš jíst, aby ses co nejdříve uzdravil. Také jsem ulovila včera králíka, takže nebudeš jenom o zelenině.“
„Kdo jsi?“ vzmohl se na jedinou přijatelnou otázku.
Přestala vyndávat jídlo z košíku.
„To není důležité stejně jako já nepotřebuji vědět tvé jméno,“ zavrtěla hlavou a pokračovala dál v práci. „Důležité je, aby ses co nejdříve uzdravil a mohl jít domů.“
„Potom ale nevím, komu mám poděkovat za život,“ pokusil se z ní znovu vymámit její jméno.
„Děkovat nemusíš, byl jsi něco jako…hmm…zkouška,“ ani se na něj neotočila a pokračovala v práci.
„Zkouška?“ čím dál víc to stvoření nechápal.
„Hmm…jestli ještě umím něco víc než…,“ zasekla se a zadívala se někam do prázdna. „To je jedno, nakonec. Vypadá to, že jsem ještě člověk,“ rozmluvila se po chvíli a došla k němu. Odhrnula pokrývku a prozkoumala pod obvazy, jak je na tom hrudník. Nechal ji pracovat a vlastně sám nevěděl na co by se měl zeptat. Očividně s ním nechtěla víc komunikovat. Když dodělala svou práci, uvařila jídlo a on ji celou dobu jen mlčky pozoroval. Připadal si jako nezvaný host a očividně tomu taky bylo. Tak ale co je tedy ta zkouška, o které mluvila? Přinesla mu misku plnou horké polévky a opatrně ho posadila tak že mu záda podložila polštářem. Když se chtěl chopit lžíce, odstrčila jídlo od něj.
„Sám se ještě nehýbej, nechci nic podcenit,“ zamračila se, nabrala sama polívku, pofoukala jí a nastavila mu ji k ústům. Tak jen otevřel pusu a nechal se krmit. Když dojedl, opět ho položila a zmizela zase pryč ve dveřích.
Nechápal to! Co to je za dívku? Proč je tak odtažitá? A kde se vůbec nacházejí?
Byla už noc, když se vrátila a potichu ulehla kousek od něj. I když už dávno pravidelně oddychovala, on nemohl spát. Když už ho ale přemýšlení zmáhalo a začal dřímat, znovu ho probudilo její neklidné vrtění. Něco si pro sebe mumlala a hlas postupně zvyšovala.
„Kumi,“ zaslechl mezi steny a došlo mu, že zároveň pláče. „Kumi, omlouvám se! Prosím!“
Kdo je to? O kom mluví?
„Ne!“ vykřikla a zděšeně se posadila. Když se probrala a zjistila, že jenom sní , otočila se na něj. Rychle zavřel oči, aby nevytušila, že ji slyšel. Když byl dlouho klid, chtěl otevřít oči, když v tom ho překvapila zvláštní váha na hrudi. Pootevřel oči a i v té tmě rozpoznal její hlavu položenou na sobě. Poslouchala tlukot jeho srdce a její tvář už se nezdála tak bolestná. Nechal ji ležet a zároveň ho to uklidňovalo. Teplo, které se od ní linulo bylo konejšivé než nejhřejivější náruč. Musel usnout, protože když znovu otevřel oči, už svítalo a ona opět ležela na své straně zády k němu. Rozhodl se tedy ještě prospat a nevšímat si toho. Zdálo se mu to ale, že se mu blízko ní usíná lépe?
Bylo to zvláštní. Přes den téměř nepromluvila. Její komunikaci omezila jen na důležité úkony jako bylo jídlo a pravidelné kontrolování zranění a v noci se budil s její hlavou na svém srdci. Dopalovalo ho to, protože veškeré podněty k rozhovoru bojkotovala rázným mávnutím ruky. Třetí den ale nevydržel to divné chování. Posadil se totiž a až teď mu došlo, že je vlastně celou dobu po dekou úplně nahý.
„Jaká je šance, že se mnou budeš mluvit normálně?“ zkusil snad po sté.
„Žádná!“ zavrtěla hlavou a dál se starala o přípravu jídla.
„Dobrá, vzdávám to,“ rozhodl rukama vleže. „Vlastně už bych si asi měl zvyknout na to, že se o mne stará někdo, kdo se sice nechce představit, ale zato mě bez mrknutí oka dokáže svléknout!“
Fungovalo to lépe než očekával.
Trhla sebou a lžíce jí vypadla z ruky.
„To není pravda!“ otočila se na něj a červený ruměnec na tvářích jen dokresloval rozpaky v modrých očích. „Já jsem…musela jsem! To nebylo tak, že bych chtěla! Prostě, měl jsi to všechno zakrvácený a ušpiněný, takže jsem…“ Koktala víc než předpokládal a svým způsobem mu její rozpaky dělaly dobře. Konečně totiž ve dne projevila i nějakou emoci. Pásl se na tom, jak neví, co říct a ujel mu úšklebek. Bohužel pro něj si toho všimla.
Přestala zoufale hledat slova a bouchla pěstí do stolu. Zarazil se. Vztek z ní jenom čišel a on přemýšlel, jestli to nepřehnal. Došla mezitím k velké truhle, ze které vyndala vypraný a pečlivě složený oblek včetně vesty. Položila ho vedle něj.
„Můžeš hned odejít, pokud se ti nelíbí můj přístup. Nic po tobě nechci jen to, aby ses nevyptával. Je to takový problém? Pokud ano, tam jsou dveře, jestli to svedeš. Možná jsem tě tam opravdu měla nechat ležet jako mrtvé maso a nepřidělávat si starosti!“ sršel na něj vodopád naštvaných slov, ale nenechal si to líbit.
„Nikdy jsem neřekl, že ti nejsem vděčný za to, že jsi mi zachránila život a ukryla. Každopádně myslel jsem, že bys nemusela být tak skoupá na slovo a alespoň mi prozradit s kým mám tu čest, abych se přestal cítit jako neschopný balík, který je třeba uzdravit, nakrmit a pak vyhodit! Máš snad pocit, že bych tě mohl někde udat nebo zradit?“ nadzvednul se a díval se jí zpříma do očí.
„Nechráním sebe, ale tebe, ty pitomče!“ zasyčela a vyrazila ven.
Ona chrání jeho? Co to má, sakra, znamenat? Pomalu se posadil, opatrně si navlékl alespoň kalhoty a ještě opatrněji se postavil. Když vyšel ze dveří, nestačil se divit. Čekal jakýkoliv výhled, ale to, že se bude dívat zpříma na koruny stromů, to by ho nikdy nenapadlo. Tak chýše byla postavená ve větvích vysokého stromu a byla dokonale maskovaná proti útoku zdola. Nahnul se nad hloubku pod nimi a zatočila se mu hlava. Už skoro padal, když ho zachytila ruka.
„To chceš opravdu mojí práci tak moc zničit?“ držela ho a stále stejně nasupeně se na něj dívala.
„Ne, díky,“ zmohl se na odpověď. Když už stál pevně na nohou, položila mu ruku na obvazy a pohled jí trochu změknul.
„Jak se cítíš? Bolí tě to?“
„Ne, už je to lepší, když nedělám rychlé pohyby,“ sledoval ji, jak je najednou jemná.
„Fajn, ale stejně se vrať. Nechci nic podcenit,“ kývla a podepřela ho rukou přehozenou kolem svých ramen.
„Vydrž ještě.“
„Proč?“
„Máš tu úchvatný západ slunce,“ díval se daleko na oranžový kotouč pomalu zacházející za horizont.
„Ano, to mám,“ tiše odpověděla a vychutnávala si ho s ním. Počkali až se i před dveře nevkrade tmavý stín a zašli dovnitř.
Když se znovu v noci probudil a její vlasy ho zašimraly na holé kůži, už to ani nepokládal za zvláštní. Její uplakanou tvář vlastně ani nechtěl vidět a tak, už jen z pocitu osamělosti, jí ruku položil na sklopenou hlavu. Neohradila se a tak ji jen držel a tišil sebe i ji, že všechno bude v pořádku.
Když se ráno probudil, ucítil, že je něco špatně. Zjistil, že ji držel celou noc v náručí a ona mu stále klidně spala na rameni. Tvář měla klidnou a svou ruku položenou na jeho břiše. Bylo to tak… Nedokončil myšlenku, protože se probudila. Když si uvědomila svoji pozici, zbrkle se posadila jakoby nemohla pochopit, co se děje. Pak se zmateně podívala na něj. Chvíli ji se zaujetím pozoroval a pak ji stáhnul zpátky k sobě.
„Není to těžké táhnout takové noční můry jako břemeno jenom sama?“ řekl, když se začala vzpírat a ona přestala. „Proč to děláš? Proč se mnou nemluvíš a pak mne v noci kontroluješ?“
„Nekontroluji tě,“ špitla zahanbeně, že na to přišel.
„Tak co děláš?“ přitisknul si ji blíž. „Mluv se mnou, prosím.“
„Tlukot srdce mne uklidňuje,“ našla po chvíli slova a lehla si pohodlněji. „Bývaly…bývaly doby, kdy jsem neslyšela ani své vlastní.“
„Někdo ti ublížil?“
„Nechci o tom mluvit…prosím!“ zadrhla se v hlase.
„Dobře, dobře,“ instinktivně ji pohladil po vlasech. „Hmm, víš, že mám docela hlad?“
„Tak jo,“ zvedla se a bylo na ní vidět, jak moc se jí ulevilo.
Od té chvíle s ním mluvila častěji. Povídali si o všem možném, ale nikdy se už raději nezmínil o její minulosti. Dívali se spolu na západy slunce a ona mu vyprávěla o lese a o všech možných rostlinách a bylinách, co tu nachází. On ji vyprávěl o své vesnici a ona mu vděčně naslouchala.
„To je krásné skutečně někam patřit,“ zasnila a vykouzlila tak zvláštní pohled, že ji měl chuť znovu obejmout.
„Tohle je tvůj domov?“
„Ne, tohle je spíš přechodné bydliště. Nemám domov,“ zavrtěla hlavou a odvedla řeč jinam.
Už byl téměř úplně zdravý, když jednoho odpoledne vtrhla bez dechu do místnosti.
„Musíš pryč!“ vyhrkla a hodila po něm zbytek jeho svršků.
„Co se děje?“ zneklidnilo ho její chování.
„Někdo se blíží a nesmí tě tu najít. Dokážu ubránit sebe, ale nemůžu riskovat, že u tebe se mi to nepovede,“ odpověděla spěšně a strhla pásek z kimona.
„Dokážu se ubránit sám,“ oponoval jí, ale zakroutila hlavou.
„Ne, to nejde! Odvedu tě zpět do tvé vesnice. Tam budeš důležitější než tady. Už si stejně skoro zdravý,“ strhla ze sebe kimono pod kterém skrývala černé tílko bez ramínek a krátké černé kalhoty. Na lopatkách měla vytetované znaky a na předloktí krátké katany. Svázala si neposlušné vlasy do drdolu a než se stačil vzpamatovat, opatrně ho zvedla. Nechápal to. Ona je tedy bojovník? Někdo po ní jde? Ale proč?
„Jdeme!“ přerušila jeho uvažování a vyšli na krátkou verandu před dveře. „Teď mne poslouchej! Až ti řeknu, chytneš se mě, omotáš mi nohy kolem pasu a za žádnou cenu se mě nepustíš, jasný?“
„Já ale…,“ zkusil namítat.
„Je to jasný?!“ docházela jí trpělivost a čas.
„Dobře,“ nakonec rezignoval a ona skočila dolů. Než stačil panikařit, že se vůbec o nic nesnaží, ze zad se jí vylouply velká černá křídla, promáchla a jedním pohybem se dostal zpět na verandu.
„Takže to nebyl sen,“ zamumlal pro sebe, když si vzpomněl, když už něco takového jednou viděl.
„Tak dělej!“ pobídla ho a objala ho. Když pominul to, jak ponižující byla tahle pozice, pořád nevěděl, co se děje. Než se ale stačil rozkoukat, skočila spolu s ním znovu dolů. Řítili se k zemi neuvěřitelnou rychlostí, když s výkřikem promáchla mocně křídly a začali stoupat.
Nemohl tomu uvěřit. Oni opravdu letí. Stromy pod nimi se zelenaly a vítr kolem nich ho skoro připravoval o dech. Po hodině letu hrubě přistáli na zemi až v něm zapraskaly kosti.
„Jsi v pořádku?“ když přišel k sobě a viděl ji jak těžce oddychuje opodál.
„Asi…ano,“ sotva ze sebe dostala. „Nejsou stavěná na takovou váhu!“
Když se vydýchala, znovu se postavila na nohy.
„Asi pět set metrů odtud jsou už hradby tvé vesnice. Způsobím rozruch, aby mne následovali a našli tě tu,“ oprášila se a zatřepala křídly.
„Počkej,“ vyhrknul, když mu došlo, že tím se s ním chce rozloučit. „Zůstaň tu. Jestli ti hrozí nějaké nebezpečí, tady budeš v pořádku!“
„Já jsem nebezpečí pro tvou vesnici,“ hořce se pousmála. „Musíme se rozloučit. Já mám svůj život a ty svůj, tímto vše končí. Už se nikdy neuvidíme a tak to má být.“
„Proč rozhoduješ i za mne?“ zamračil se.
„Věděl jsi od začátku, že to takhle dopadne. Nic o mne nevíš a tak to také skončí. Zapomeň na vše, co se stalo a pokud tě mohu o něco poprosit, nikomu o mne neříkej,“ smutně ho sledovala, ale bylo mu jasné, že svůj názor nezmění.
„Co teď budeš dělat?“
„Budu bojovat, abych mohla zůstat svobodná, to je můj úkol,“ stiskla ruce v pěst.
„Tak mne nech bojovat s tebou. Dlužím ti život,“ ani sám nevěděl, proč ji tak přemlouvá.
„Řekla jsem, že mi nic nedlužíš!“ prskla a měla toho dost. „Tímto naše debata navždy končí! Sbohem!“
„Nikam nepůjdeš!“ strhnul v posledním záchvatu vzteku šátek ze zavřeného oka a do prostoru zazářil Sharingan. Mělo to efekt, ale ne takový jak si myslel.
Zastavila se a oči otevřela dokořán.
„Ty jsi…Uchiha,“ zašeptala a zmatený záblesk vystřídal neuvěřitelný vztek. „Zachránila jsem život Uchihovi?!“
„Ne, to není tak, jak…“ chtěl vzít svůj čin zpět nebo vše alespoň vysvětlit, ale bylo pozdě.
Čím víc zuřila, tím se začala před ním měnit. Rudé vlasy vypadly z drdolu a počaly se kroutit a černat. Co však bylo nejdivnější, byly její oči. Modrá barva dávno utekla neznámo k nim a až posléze si uvědomil, že se dívá do rudých očích totožných se Sharinganem, ale s rozdílem, že znaky v nich nebyly černé, ale bílé.
„Chtěla bych tě zabít!“ zasyčela nepříčetně a z předloketních tetování se jí do ruky vylouply dvě katany.
Nenacházel slov. Vlastně jí chtěl říct, že se mýlí, že není Uchiha, ale také měl pocit, že ho stejně neslyší. Když už myslel, že se proti němu rozběhne, jen zavrčela a vystřelila na druhou stranu. Hned na to uslyšel výbuch a hlasitý křik. Pak jen zahlédl černou šmouhu rychle letící pryč a hned za ní se objevili stráže od brány. Byl zachráněn, ale chtěl to doopravdy tak? Rozhodl se, že to tak nenechá.