Feudální Princezna 002

Ták, jsem tady. Skrytá Listová vesnice. Sen každého ninji(?). Docela mi dalo, než jsem se sem dostala. Za prvé - drahá máti mě sem nechtěla z nějakých důvodů pustit, ačkoliv asi přehlédla fakt, že je mi dvacet, a tudíž se teoreticky můžu rozhodovat sama za sebe. Byl to vážně vyčerpávající rozhovor :
„Ale mami, proč tam nemůžu jít? Tady jsem neužitečná, většina lidí má ze mě strach, tamti chlapi, co si říkaji vojáci, se mnou odmítají spolupracovat, že jsem prý moc krutá a mají kvůli mně těžká traumata. Chci být prostě s lidmi jako jsem já. Chci začít nový život!“
„Fuu, zapomeň na to! Do Listový půjdeš jen přes mojí mrtvolu! Tam tě nic nečeká!“ protestovala ze všech sil máma.
Naštvaně jsem si odfrkla.
„Jak můžeš vědět, že mě tam nic nečeká?" civěla jsem na ní nechápavě.
„Prostě to vím,“ sykla.
„Ahá, tak to mě fakt odradí, mami. Je mi dvacet, můžu si dělat co chci. Lord námitky nemá a můžu ti slíbit, že na Vánoce se za vámi přijedu zase podívat! Chci prostě zkusit jiný život, chápeš?“ kulila jsem na ní oči a děsivě gestikulovala v přesvědčení, že ji to přesvědčí. Omyl.
„Fuu, já ti to víckrát říkat nebudu. Zůstaneš tady a basta!“
„Ne, nezůstanu!“
„Ale ano!“
„Ne!“
„Ano!“
Po čtvrt hodině...
„Ano!“
„Ne, nezůstanu!“
Máma rezignovaně vzdechla:„ Tak dobře, ale slib mi, že se nezapleteš do nějakých životu nebezbečných akcí!“
Mé oční bulvy málem nevydržely napětí a tlak způsobený náhlým vyvalením.
„Jako.. že mě tam fakt pouštíš?“
„Co mám s tebou dělat, ty bys stejně odešla,“ řekla.
Vrhla jsem se jí kolem krku a zasypala jí opěvnými slovy chvály.

Další faktor zdlouhavosti mé výpravy byl ten, že jsem netušila, že Skrytá Listová je až tak moc skrytá. Vážně, byste nevěřili, kolik absolutně stejných koutů se na pár hektarech hustého lesního porostu najde. Byste dřív našli i Akatsuki-dungeon.
Naštěstí po dvou a půl denním putování po zelených hájích jsem konečně narazila na tu správnou stezku.

„Slečno, hledáte něco?“ optal se mě jakýsi chlápek, zřejmě ninja, možná celník, hned u brány. Seděl v takový kukani a vedle něj spal, či nevím co dělal, druhý ninja-celník.
Spražila jsem ho svým obvyklým přísným pohledem a hodila před něj svoje doklady totožnosti a povolení k trvalému pobytu. Onen shinobi začal důkladně zkoumat všechny ty papíry a pak, z ničeho nic, ztuhl. Vynervovaně vrazil loket mezi žebra svého spícího kolegy a tím se ho jal probudit.
„Héj, ty pako, co děláš?“ mnul si mladík bok s bolestivým výrazem ve tváři.
„Koukej!“ strčil mu pod nos moje papíry.
„Ty kráso, princezna, a tady? A natrvalo?“ žasnul ten trouba-celník a střídal pohledy na mě a na občanku.
„Ehm,“ odkašlala jsem si a nervózně jsem přešlápla.
„Jo, pardon, madam,“ hlesl rozjařený shinobi a vrátil mi moje věci.

Svižným krokem jsem se tedy vydala vstříc mému novému životu. Užívala jsem si nového prostředí, všechno tu bylo tak... tak prosté! Jednoduché dřevěné domy, sem tam dokonce i nějaký patrový, malé kouzelné obchůdky a plno lidí, kteří na mě koukali s otevřenou hu- tedy pusou. A to začínalo celkem štvát. Co na mě viděli? Jsem docela obyčejná slečna. Tak průměrně vysoká, štíhlá, dlouhé černé vlasy po pas, ofina, kterou si nechávám schválně dorůstat tak, aby mi nebylo vidět do očí - spoustě lidem to totiž nahání strach... muhehehe. Na sobě mám stoprocentně hedvábnou zeleno-tmavězeleno-modrou yukatu od Armaniho, sandálky od Gucciho, na zádech se mi houpala katana po mamince, kterou ukradla Billovi na jedné párty v Las Vegas, a přes rameno jsem měla hozenou přecpanou tašku s mými nejosobnějšími věcmi. Prostě klasa kunoichi.
No nic, sice mě ty pohledy štvaly, ale přece se nebudu rozčilovat nad takovou pitomostí. Mám důležitější věci na práci, například nějakým zázračným způsobem najít v tomhle bludišti kancl Páté.

Nuže, jsem tam. Stojím před takovými divnými dveřmi. Jakoby je někdo neustále spravoval. Bojím se zaklepat. Mám fakt strach. ONA je prostě cool. Vždycky jsem snila o našem prvním setkání. A teď jsem od toho jen malinký krůček. Četla jsem o ní všechny knížky, které kdy vyšly. Lepší kunoichi prostě nikdy ještě nežila. Bože, jsem tak nervózní.
Najednou se zpoza rohu vyřítila jakási bruneta. Bez upozornění či pozdější omluvy do mě vrazila, já rozrazila dveře a následně se rozplácla na podlahu jak vorvaň vyvrhnutý vlnou tsunami. Brunetka mě lehce přeskočila a běžela dál. Při tom řvala tak, že by se za to ani nejtalentovanější Siréna stydět nemusela.
„Tsunade-sama! Tsunade-sama! Pohotovost! Útočí na nás!" křičela ta brunetka.
Cože?Dělá si srandu? Kdo? Jak? Proč? Zahrnuji svojí mysl přívalem otázek. Pak, stále ležíc, vzhlédnu k Tsunade. Nic nedělá, jen stojí s otevřenou pusou a zírá na tu brunetku. Nachvíli jsem se cítila malinko ublíženě, že si mě ani nevšimla. Ale okamžitě mi přilítla jedna malá vnitřní facka od mého dospělého "já" a na jakoukoli ublíženost jsem rázem zapomněla.
„Všechny týmy ať se okamžitě přesunou do obraných pozic!" rozkáže zvučným, domy bořícím hlasem.
„Rozkaz, paní!"
„Shizune," okřikne Pátá dívku, „ jsou to Akatsuki?"
„Ano, paní. Dva jejich členové a strašně moc dalších shinobi. Zřejmě trestanci a zběhové."
Tsunade svraští obočí a tiše zavrčí. Pak náhle obě zmizí. Já nelením, zvedám zadek, svá zavazadla zahazuji v dáli a utíkám, co nejrychleji, do té válečné vřavy. Chci pomoct!