Gaaro!Osud nelze změnit 21: hledat štěstí

Písek. Ostrý a vlezlý písek, který se rozléhal všude kolem ní. Byl vpravo i vlevo. Vepředu i vzadu. Bylo to nekonečné moře teplých zrnek. Nohy obrovského zvířete nesoucího na zádech unavenou dívku se zabořovaly do žlutého oceánu. Snažila se udržet si oči dokořán, ale její tělo protestovalo. Bylo slabé, žádající odpočinek.
Jemné chloupky na hřbetě velkého pavouka jí šimraly na ruce. Byl to jediný pocit, který teď vnímala.
„Hej holka.“ Uslyšela hlas svého zvířete.
Byl to první zvuk, který uslyšela po několika hodinách. Trochu sebou trhla. Vyděsilo jí to, jak moc byl ten zvuk hlasitý. Jakoby už zapomněla jak mluvit, jak říkat slova. Nebylo to potřeba.
Neměla důvod mluvit. Nechtěla promarnit ani jedno jediné slovo, které by mohla říct jemu.
Sklopila hlavu. Náhle se zvedla vlna větru. Ostré zrnka se jí prohnaly kolem tváře. Ale bylo to jako drsné pohlazení. Jako probuzení. Písek jí ho vždycky připomněl. Dodávalo jí to odvahu a odhodlání jít dál.
„Tak slyšíš mě, Yuti?“
Znovu neodpověděla.
„Neměla by sis odpočinout?“ To zvíře si nedalo pokoj.
Nemohlo pochopit, že únava je nic oproti strachu, který jí svíral hrdlo. Oproti obavě, že nepřijde včas. Jak hloupé. Proč? Proč se jen cítila tak hloupě.
„Zmlkni,“ sykla nakonec.
Kari se ale stejně zastavila. Hrubě setřásla Yuti ze svých zad tak, že padla zády do písku.
Mlčela, ani se nesnažila zvednout. Hleděla mlčky do nebe. Hvězdy byly tak poklidné, stály na svém místě, zářily. Svítily jako naděje, kterou v sobě měla.
První, druhá, třetí, čtvrtá…Počítala v duchu každou z nich. Nakonec jí únava a bolest těla přemohla. Zůstala ležet nehybně tam, kde jí Kari odhodila.
„Bože holka, ty seš vážně blázen.“

„Opravdu to máme udělat?“ zapochyboval Deidara v obležení svých kolegů, kteří stáli rozmístění v jeskyni. Na chvíli nastalo hrobové ticho, které přerušil až Pein.
„Dobrá, začneme,“ pokynul bez váhání.
Nikdo se neopovažoval dál něco namítat. Začalo to. Proces vyjmutí démona započal.

Yuti otevřela oči velice rychle. Posadila se a promnula oči. Došlo jí, že usnula. Tolik zbytečně promrhaného času spánkem. Jak mohla? Jak to mohla udělat. Něco tak zbytečného jako odpočinek bylo v tuto chvíli nepřijatelné.
„Kari,“ zavrčela nerudně.
Pavouk na ni upřel všech svých osm kalných očí.
„Jen klid, stejně bys dlouho nevydržela. Nemudruj.“ Snažila se přesvědčit Yuti, že to byla nejlepší věc, kterou mohla udělat.
Co to bylo za hloupost? Vztek se jí zmocňoval čím dál víc. Potřebovala něco, do čeho by mohla praštit svou největší silou. Nebo se vykřičet ze svého vzteku samu na sebe.
„Jdeme,“ pokynula jednoduše když zatínala pěsti, až jí klouby bělaly.
„Hele holka, nebudu se do toho příliš míchat, ale klidni se. Tím, že tady budeš protivná nikomu nepomůžeš. Vyčisti si hlavu a uvědom si, co chceš vlastně udělat. Stojíš proti bandě nejobávanějších ninjů a děláš jakoby si šla na večírek, kde tě nikdo nepozval. Tohle není sranda. Vážně nechci přijít o jednu ze svých vzácných noh.“
Ty její řeči. Vždycky byly tak zbytečné a hloupé. Skoro ji ani neposlouchala. Vyskočila na její hřbet a neodpověděla jí. Kari to začalo vytáčet, ale už nezaremcala.
Vyběhla znovu rychlostí do pouště, vpřed svému cíli.