Jak jsme vyháněli Naruťáky - 22. kapitola - Úžas nebo úžeh?

V sídle Akatsuki

„Já nechci být se Zetsuem. On mě sežere!“ stěžovala si černovláska své blonďaté společnici.
„Tak zlý to nebude,“ těšila ji Alea a byla přesvědčená o tom, že co říká, je pravda. „Na druhou stranu… kolika lidem se podaří bojovat po boku svých vysněných hrdinů?“ uchechtla se.
„Jo. Než nám je zamordujou,“ broukla Mirinda.

Ninjové zabijáci vstali ráno skutečně brzy. „Spí jako pařez,“ culil se Deidara. „To vám teda moc platný dneska nebudou.“
„To s dovolením posoudím sám,“ prohlásil Kisame a zaklepal.

Seběhlo se to tak rychle, že si dívky vůbec nedokázaly vzpomenout, jak se vlastně ocitly na cvičišti. Byly ustrojené, vlasy rozježené, oči zalepené ospalkami a sotva se vlekly.
„Uáá!“ zívla Mirinda a nejistě se podívala na svého týmového partnera, který prohlásil, že je důležité chodit včas spát, a zářil přitom jako sluníčko. Dívka se na něho zamračila, takže okamžitě zmlkl.
Když dorazil jejich „sensei“ Zetsu, byli uprostřed hádky, protože mužíček s maskou dospěl k názoru, že utrpěla jeho čest. Černovláska si nenechala takové obviňování líbit a začala mu nadávat. Kanibal se zaposlouchal, aby pochopil, co se na palouku nyní odehrává, protože z té změti zvuků s různou frekvencí nebyl vůbec moudrý.
„A znám ještě horší slova!“
„Tobi je chce slyšet!“
„Ani nápad! Seš ještě pod zákonem!“
Skrček začal kňourat a vztekat se. „Ksó! Dej pokoj, dyť to trhá uši!“ Zakryla si je, ale tím dala najevo, že se jí něco nezamlouvá, čehož ten malý slizoun dovedl chytře využít.
„Přestaň ječet, Tobi!“ Zetsu ho zpražil pohledem a chytil každého z dvojice za jednu ruku.
„Cos jim to vlastně chtěl říct?“ vyptávala se bílá.
„Když do mě nebudeš pořád rýpat, tak si vzpomenu!“ odsekla černá.
„Aha, pán dneska vykročil z postele špatnou nohou.“
„Kdyby to šlo, zabil bych tě.“
„Cha! To si radši pořádně rozmysli, protože bys se mnou musel trávit věčnost!“ pochechtávala se bílá.
„Tobi radí utéct,“ pípl skrček.
„Jo, máš recht.“ Mirinda kývla hlavou a oba zároveň se pokusili kanibalovi vysmeknout. Dosáhli jen toho, že je uchopil ještě pevněji a smýknul s nimi o zem. Dívka si narazila záda, Tobimu upadla maska a přerazil si nos. Zatímco se po ní natahoval, měla černovláska možnost prohlédnout si ho zblízka.
„Hele, ten obrovskej frňák přede mnou nemusíš schovávat!“ prskla.
„Tobi by rád slečně řekl něco ošklivého, ale nechce dostat od Zetsua-san pohlavek,“ zahučel, když si opět nasadil masku.
Zetsu se konečně vzpamatoval. „Budete nosit dříví!“ rozhodl.

Alea a Kisame dorazili na místo, které bylo samá louže. „Co tu budem dělat?“ zeptala se blondýnka znuděně.
„Hledat stopy,“ vysvětloval jí ochotně žralok.
„Tady? Jakou to má logiku? To se nemůžem vrátit, až bude slunečno?“
„Šéf řekl, že máme jít hned.“
„Já tušila, že moc rozumu nepobral.“ Alea si našla jedno nepříliš zablácené místo, kde se usadila. „Já se nechci nikam trmácet! Zůstávám tady!“ postavila si hlavu.
Kisame ji zkoušel přemlouvat, ale k ničemu to nebylo. „A co tu teda budeme provádět?“ zeptal se, když jeho přesvědčovací pokusy ustaly.
„Coby? Čekat až vysvitne sluníčko.“ Začala z nudy házet kamínky do louže, žraloka si přestala všímat. Nepřišlo jí, že by se kolem dělo něco zvláštního. To jen muž s modrou kůží si všiml paprsků vykukujících zpod mraků.
„Tak vstávej, děvče! Už nám praží do zad!“
Ohlédla se a pak se podívala vzhůru. Nebe bylo stále zatažené a mraky zbarvené do odstínu tmavě šedé. Přeskočilo mu snad?
„No, proč mi nepomůžeš?“
„Asi proto, že žádný sluníčko nevidím!“ prskla zlostně a luskla prsty.
Zdálo se, že žralok začíná panikařit. „Hej! Kam jsi zmizela? Kde jsi?“
Alea překvapeně zamrkala. „Pořád tady. Ty mě nevidíš?“ Nedošlo jí, že vytvořila věrohodnou iluzi slunečného dne a právě se z ní vymanila, zatímco žralok v ní stále vězel. Jak by ona, obyčejná česká holka, mohla ovládat genjutsu?

Mirinda po zbytek dne tahala dřevo, které Tobi se Zetsuem nasekali. Byla už notně zpocená, tak si odrhnula vlasy z čela a chvíli odfukovala, aby nabrala nových sil. Neušlo jí, že skrček po ní pomrkává.
„Je ti něco?“ zeptala se pochybovačně.
„Může si Tobi šáhnout?“
Ta věta ji vyděsila k smrti. „Na co?“
„Přece na ty zářivé zlaté vlasy!“
„Zářivé… co?“ Prohlédla si své kadeře černých vlasů, které se prodloužily a změnily odstín. „Ááá! Vy jste mi vylili na hlavu barvu!“ vřískala a prohrabávala si prameny rukama.
Zetsu a Tobi po ní házeli očky, z čehož nebyla vůbec nadšená. Že by se všichni spálili a dostali úpal? Pohlédla vzhůru. Svítilo slunce, ale od východu se stahovala mračna. Když se na sebe podívala znovu, měly její vlasy opět původní barvu, černou jako uhel, a také správnou délku. A co bylo ještě podivnější, oba ninjové si jí okamžitě přestali všímat.

Sasori se vydal hledat dvojici, která se do sídla ještě nevrátila. Co viděl, se mu nelíbilo. Kisame se potácel po palouku plném louží jako opilý a volal jméno děvčete, které sedělo na kameni hned vedle něj, očividně bezradné.
Loutkář došel až k žralokovi, zamával mu rukou před obličejem, a když nezareagoval, vrazil mu takovou facku, až upadl. Alea vyskočila, ale Sasori byl rychlejší. Přitiskli ji ke stromu a zasyčel: „Na co si to hraješ?“
„Já?“
„Nezapírej! Čí by jinak bylo to genjutsu?“
To už se Kisame zvedal ze země. „Aha. Tady jsi!“ Usmál se a odhalil všem bělostné zuby.
„Genjutsu? Já? Dyť to vůbec neumím!“
„Na tom něco bude,“ usoudil loutkář a začal kontrolovat, jestli nemá ninja s rybí kůží horečku, protože měl podezření na úpal. Nezjistil nic, ale to ho ještě víc znepokojilo. Když dorazila trojice do sídla, vklouzl do své pracovny a zavřel se tam. Nad čím přemýšlel? Co tam dělal? To vůbec nikoho nezajímalo.