FF příběh - Cesta za rozbřeskem... 2. kapitola

Když se Sanshi probudila, cítila se velmi zesláblá. Teprve, když se posadila a rozhlédla kolem uvědomila si, že netuší kde je. Byla v pokoji, který absolutně neznala a předpokládala, že i pěkně daleko od vesnice. Z okna byly vidět jen mohutné kmeny stromů. Začaly se otevírat dveře a tak si rychle lehla a zavřela oči. Někdo došel k její posteli.
,,Tak dělej, vstávej. Vím že už nespíš!“ proťal ticho sebevědomý dívčí hlas. Neochotně tedy otevřela oči. U jejího lůžka stála rudovlasá dívka se zelenýma očima. Ta, kterou viděla než omdlela v lese. Zápas! Blesklo jí hlavou. Co mi můžou chtít? Dívka nejspíš poznala na co myslí, a tak bez vyzvání spustila:
,,Jmenuji se Hanako a i když z toho vážně nemám radost, Pain rozhodl, že zrovna TY budeš můj nový tímový partner. Dneska odpoledně tě představí všem ostatním členům Akatsuki. Ovšem, pokud bys nesouhlasila, mile ráda se tě zbavím a to hned. Jsem zvyklá pracovat sama, tak se snaž neplést do cesty.“
San se chvilku nezmohla na slovo. Akatsuki? Ti Akatsuki? A já mám být jednou z nich? A ještě jako partnerka týhle protivný holky?
Hanako přešla ke skříni a začala něco hledat uvnitř. Přitom si San mohla všimnou pečetě na jejich zádech. Proč ji asi má...?
,,Tak hele, otočila se k ní a hodila po ní černý plášť s mráčky. Každý tu musí chodit takhle. Teda krom mě, tak si to taky koukej obléct.“
,,Díky...“
,,Pch... Popravdě netuším, proč si tě vybral. Konec konců, mě to může být jedno.“
Její proslov přeruší zaklepání.
,,Dále...?“
Do místnosti strčí hlavu muž, který spíše připomíná žraloka, než něco lidského.
,,Co je Kisame?“
,,Shání tě Itachi... prý s tebou nutně potřebuje mluvit.“
Hanako nedokázala skrýt mírný úsměv. O tom, že chodí s Itachim věděli snad všichni, ale respektovali jejich soukromí (nebo spíše sílu?).
,,Přijdu pro tebe za dvě hodiny. Nikam nechoď.“
Řekne ještě směrem k Sanshi a zmizí oknem. Kisame teď upře svou pozornost na ní.
,,Hm... tak ty jsi ta nová? Važ si toho! Jsi jediná tady, která není třída S.“
Otočí se a zavře za sebou dveře. Nechá Sanshi jejím myšlenkám.
Bleee – vyplazí jazyk na neznámeho muže, který ji jen před maličkou chvílí povídal o tom, čeho si má vážit.
„Sorry, ale já se zásadně neřídím podle nějakých pravidel, které mi říkají, co ano a co ne. A to že nejsem S třída, tak to vás nemusí trápit – já se k vám nehodlám přidat!“ zalomila rukama Sanshi a s naštvaným výrazem si podívala na červené obláčky na plášti.
„Nemohou být až tak geniální.“ zkonstatovala z ničeho nic, „zvlášť ta arogantní ženská.“
A vůbec! Proč by měli chtít zrovna mne? Nejsem v ničem vyjímečná. Nemám žádné speciální schopnosti, nedokáži dokonca ani porazit partu somárů, co si myslí, že jsem nebezpečná jen proto, že jsem... jiná. Nic o mně nevědí a předce mě chctějí přijmout mezi sebe. To je to v Akatsuki až tak zlé, že vezmou první odpad, co najdou v lese pohozený jen tak? Nechápu jejich smýšlení, ale rozhodně nemíním čekat na odpovědi. Já padám. Nemám tu co dělat a Akatsuki bude určite lépe beze mě. Musím sa dostat ven! A to co najtišej a hlavně nepozorovane. Sanshi začala kout svůj plán. Ha, to nebude vůbec těžké, s mými schopnostmi. A to som si myslela, že mi budou na nic. Zasmála se. Tak jo, jde se na to. Sanshi vstala, pozbírala svoje věci a pomaličku se začala krást ke dveřím. Hlavně ticho- připomínala si před tím, než otvevřela dveře. Potichouču vyklouzla do tmavé chodby a vzápětí jen tichše šeptla: „Inbijiburu“ a v temnotě prázdna zmizela.
***
Hanako proběhla přes prázdné prostranství. Mířila přímo k okraji lesa, kde ve stínu pod stromy stál Itachi. Když ji viděl přicházet mírně se pousmál. Našlapovala elegantně, jako šelma, jako divoká a nezkrotná kočka. Když k němu byla dostatečně blízko, chytil ji okolo pasu a pevně ji k sobě přitáhl.
,,Konečně jsi zpátky!“ zašeptá černovlasému muži do ucha.
,,Vím, tahle mise se protáhla...“
Už se nadechuje aby mu něco odpověděla ale umlčí ji polibkem.
,,Chyběla...jsi...mi...“ šeptá jí mezi jednotlivími polibky.
***
Tiše proběhla chodbou, na jejím konci zahnula doprava, kde tušila východ. Nemýlila se. Opatrně vzala za kliku a během pár vteřin už stála mezi vzrostlými stromy. Neváhala a vběhla do lesa. Po pár desítkách metrů se rozhodla, že již může svou neviditelnost zrušit. Poměrně ji vyčerpávala a navíc už se cítila v bezpečí. To, že polevila ze své ostražitosti se jí ale moc nevyplatilo. V momentě, kdy za sebou uslyšela praskot větvičky už bylo pozdě. Otočila se.
Za San stála poněkud rozcuchaná Hanako a vysoký černovlasý mladík, který si dopínal plášť.
,,Vydala ses na průzkum?!“ změří si ji pohledem zelených očí.
Tak už vím, co mi přišlo divné! Vždyť ona nemá panenky... napadlo San. Nahlas však nic neřekla.
,,To je ta nová?“ zeptal se tiše mladík.
,,Ano Itachi... myslím, že šéf nebude mít radost až zjistí, že chtěla utéct. Třeba si to ještě rozmyslí...“
Oni se o mně baví, jako bych tu nebyla! Sanshi se nejdříve trochu urazí,ale pak jí napadne, že by snad ještě mohla utéct. Ještě dřív než stihne ruce spojit v pečeť, stojí Itachi za ní a pevně jí svírá zápěstí.
,,Co, jak...?“
,,Když se k nám přidáš, možná se také naučíš své schopnosti správně využívat.“
,,Tak to by stačilo, ne? Chovej se prosím rozumně a vrať se s námi. Stejně jinou možnost nemáš.“

Autormi tohoto príbehu sú nexiska a Hanako