Fade Into the Moonlight, 001- Nález

„Sí. Tady začíná moje výprava.“
Znovu zasněžený les. Stromy, stromy, stromy, sníh, stromy, stromy a sníh, zasněžená planina, běžící lovec… Počkat! Běžící lovec? No jo vlastně! Gekko’ü už začal svoji výpravu. Běžel sněhem, občas se zastavil, aby si prohlédl stopy.
„Jsem blízko. Snad je ještě celá.“ Pomyslel si Gekko’ü, když se zvedl od stop.
„Avaniita, Gekko’ü! Avaniita!(Tak pojď, Gekko’ü! Tak pojď!)“ Popohnal se mladý lovec a dal se opět do běhu. Už doběhl ke svému cíli. Tu záplavu tmavě modré na bílém podkladu by přehlídl jedině blbec nebo Naruto. Jenže ten by si jich nevšiml, i kdyby měli zářivě červenou. Stáli u něčeho, co se podobalo oltáři.
„Cazze’ira! Už to začalo!“ Zanadával Gekko’ü a pokusil se k oltáři dostat blíž pomocí stromů. Uprostřed oltáře byla přivázána mladá dívka, asi o rok mladší než náš mladý lovec. Kromě bílých, krví potřísněných rituálních šatů neměla zhola nic. Žádnou výbavu nebo jiné oblečení. Ale i tak byla dívka celkem průbojná. Prskala nadávky všude kolem, až její tmavohnědá hříva lítala všude kolem.
„Nechť rituál započne!“ Pronesl jejich vůdce lámanou japonštinou a vztáhl ruce k nebesům.
Teď mám šanci! Avaniita! Gekko’ü se vrhl mezi znepřátelený kmen s jedním cepínem v pravačce a krystalovým Katarem v levačce. Znepřátelený kmen byl nepřipraven, což hrálo Gekko’üovi do karet. Ti, co byli nepřipraveni, skončili rychle na zemi a jejich životodárná tekutina barvila sníh. Ozbrojení lovci pokřikovali urážky ve své mateřštině, čemuž Gekko’ü taky nerozuměl. Skoro jak rozhovor mezi Italem a Švédem. Hnědovlasá dívka sledovala tu bitku. Počet jejích únosců se redukoval. Gekko’ü s nimi neměl žádné problémy. Nikdo se ani nenadál a před Gekko’üem stáli už jen zbylí dva s oštěpy. První chtěl zaútočit, Gekko’ü měl ale rychlejší protiútok. Zaháknul svůj cepín o lovcův oštěp, přehoupnul se mu přes hřbet a povedlo se mu vrazit druhému lovci loktem do nosu. Pak si uvolnil cepín, který zarazil tomu prvnímu do týla. Druhému přeťal svým Katarem hrdlo. Gekko’ü už schovával zbraně, jenže se zvedl ještě jeden s bojovým křikem. Gekko’ü jen natáhl prsty pravačky a už mezi nimi měl krystalové shurikeny, které nabyly tvar sněhové vločky. Ty skončili v těle posledního lovce.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Gekko’ü dívky, když k ní přicházel.
„Jo, jsem. Nebýt tebe, už bych nebyla.“ Poděkovala dívka a Gekko’ü jí rozřízl lana.
„Jsi Adha?“ Zeptal se Gekko’ü, když nabízel dívce pomocnou ruku.
„Ano, jsem. Jak to víš?“ Zeptala se Adha a přijala ruku. Stanula před Gekko’üem a změřila si ho pohledem. V obličeji kočičí rysy a štíhlá postava.
„Povím ti to cestou. Mimochodem, jsem Gekko’ü. Nebo taky Gekkou, vyber si.“ Představil se Gekko’ü, když si Adha poupravila vlasy. Hlavně tam, které jí převážně zakrývaly pravé oko.
Cazze’ira’io! Lei sembra’i bello.(Do h****u! Ta vypadá nádherně.) V mladém lovcovi se trošku bouřily zmrzlé hormony.
„Nuže dobrá. Gekko’ü to bylo? Doufám že ano. Co budeme dělat?“ Zeptala se Adha. Gekko’ü se zamyšleně podrbal na hlavě.
„Zpět do mojí vesnice. Za tvým týmem.“ Odpověděl Gekko’ü a společně se pokusili vyhledat Adiny věci.
„Žádné šmírování!“ Připomněla Adha, když zalezla do jednoho domku.
„Klid. Budu hlídat okolí.“ Ujistil ji Gekko’ü a skutečně tak učinil. Ale asi to nebylo třeba.
„Můžeme?“ Zeptala se Adha, když konečně vylezla. Gekko’ü si ji změřil pohledem.
„Nebude ti zima?“ Zeptal se. Adino oblečení se podobalo tomu, co nosila Sakura, jen tmavě modré, bez rukávů. Rukávy spíš měla ustřihnuté a černé. Vedly od kořenů prstů až po ramena.
„Nějak to přežiju.“ Ujistila ho Adha s mírným úsměvem.
Gekko’ü a Adha se vydali na cestu zpět. Gekko’ü samozřejmě vedl, protože znal terén.
„A tak mě požádali o pomoc. A já ji přijal.“ Vysvětloval Gekko’ü po cestě.
„A ty ses nebál jít do toho sám?“ Zeptala se Adha. Asi už několikátá otázka, ale Gekko’üovi to nevadilo.
„Už jsem se pustil do spousty výzev. I přes můj mladý věk.“ Odpověděl Gekko’ü a na chvilku se zastavil. Nebe pomalu nabíralo tmavší barvy.
„Začíná se stmívat. Měli by jsme se někde ukrýt.“ Navrhl Gekko’ü, když se podíval na svého společníka.
„Dobře, ale kde?“ Při Adině otázce se Gekko’ü začal rozhlížet kolem. Díval se všude. Po skalách, mezi stromy, až nakonec našel.
„Vidím jednu jeskyni. Tu by jsme zatím mohli použít v náš prospěch. Avaniita.“ Pobídl Gekko’ü a vyrazil směrem k vesnici. Po cestě ulamoval větve a sbíral špalky na oheň.
„Na. Něco jsem ti zachránil.“ Řekl Gekko’ü při skládání ohniště a hodil Adě její čelenku.
„Wau! Děkuju, Gekko’ü.“ Poděkovala Adha nadšeně a uvázala si ji kolem čela. Ale i tak jí vlasy stále zakrývaly pravé oko.
„Jen jedna otázka. Co jsi zač?“ Zeptala se Adha, když si přisedla k ještě nehořícímu ohništi.
„Sone’i solo an Cach’ciathore.(Jsem jen lovec.)“ Odpověděl Gekko’ü a vzplál svoji pochodeň, aby mohl později zapálit ohniště.
„Prosím?“ Zeptala se Adha nechápavě a Gekko’üovi došlo, co právě řekl.
„Jejda. Promiň, občas se zapomínám. Jsem jen lovec.“ Opravil se Gekko’ü a uhasil pochodeň. Ohniště už hořelo příjemným ohněm.
„Ono to ještě existuje?“ Zeptala se Adha s pochybami a posunula se blíž k ohništi.
„Tak teď jsi mě urazila.“ Namíchl se Gekko’ü, načež si vyslechl Adiny omluvy.
„Ježíš promiň! Já nechtěla! Prostě mi tahle narážka vyjela. Nevěděla jsem, že se tě to tak dotkne.“ Omlouvala se Adha ve snaze uklidnit svého zachránce.
„V pohodě. To se stane každému. A omluva přijata.“ Povolil Gekko’ü a začal udržovat oheň.
„To se mi ulevilo. Ale co to bylo za jazyk, kterým jsi před chvilkou promluvil?“ Zeptala se znovu Adha, už jí bylo daleko tepleji.
„Můj mateřský jazyk. Já a má druzi to nazýváme Tohk’shaawština. Není těžké se to naučit. Sakura už pár slov zvládá.“ Informoval Gekko’ü a mírně se odtáhl od ohně.
„Vážně? A naučíš mě to?“ Další otázka. Gekko’ü se musel mírně zasmát.
„Jsem si jist, že strávíš-li nějaký čas se mnou, je možné, že něčemu můžeš pak rozumět. Teď si odpočiň. Brodit se sněhem vyžaduje spoustu námahy.“ Nakázal lehce Gekko’ü a zadíval se ven.
„Musím?“ Zeptala se Adha zoufale. Nechtěla jít spát, chtěla si s ním povídat. Přišel jí zajímavý.
„Potřebuješ to.“ Trval Gekko’ü na svém. Adha si odevzdaně povzdechla.
„Ale co ty?“
„Možná, že se taky natáhnu, ale převážně se pokusím hlídat vstup. Kdo ví, komu tahle jeskyně dřív patřila.“ Odpověděl Gekko’ü a na přesvědčenou si taky lehl na studený kámen.
„Dobrou noc, Kočičáku.“ Ozvala se Adha z druhé strany táboráku.
„Merdei’i! Dost na tom, že Naruto mě takhle nazývá. Ale dobrou. Dobře se vyspi.“ Popřál i Gekko’ü, načež zaslechl Adin pobavený smích.
Všechno hořelo. Lidé křičeli, naříkali. Malý klučina prohledával domky, většinou neúspěšně.
„Madrei’i!(Matko!)“ Gekko’ü se vylekaně posadil a zhluboka dýchal.
„Solo an Sog’nei! Eri’e solo an Sog’nei!(Jen sen! Byl to jen sen!)“ Zašeptal Gekko’ü, když se vrátil do reality. Oheň stále hořel, Adha tvrdě spala. To alespoň lovce uklidnilo. Tichými krůčky, kterými by mohl konkurovat kočce, přešel k Adě a přehodil přes ni svůj plášť. Pak se posadil ke vstupu jeskyně a sledoval okolí. Adha pomalu otevírala oči. Překvapila ji náhlá změna teploty. Spatřila Gekko’üa, jak sedí u vstupu a vítr si pohrává s jeho rozpuštěnými vlasy.
„Nemůžeš usnout?“ Zeptala se opatrně, když pomalu kráčela ke Gekko’üovi ovinutá jeho pláštěm. Oslovený sebou lehce trhnul.
„No.(Ne.) Jen zlý sen.“ Odpověděl Gekko’ü a Adha si k němu přisedla.
„Taky nemůžu usnout.“ Přitakala Adha a otočila pohled na temnou krajinu.
„Takhle krásně to tu vypadá věčně?“ Zeptala se Adha a pozorovala okolí.
„Sí.(Ano.) Ale o to víc je to nebezpečnější.“ Odpověděl Gekko’ü a poupravil si zelenou gumičku na levém zápěstí. A Adha si na něm něčeho všimla.
„Krvácíš!“ Vykřikla a stočila jeho tvář tak, aby dobře viděla na ránu. Pod levým okem hlubokou řeznou ránu.
„Merdei’i!(Do ř**i!) A že jsem si toho až doteď nevšiml.“ Zabědoval lehce Gekko’ü a už se chtěl ošetřovat.
„Počkej. Udělám to.“ Nabídla se Adha, když zachytila jeho ruce. I přes jeho štíhlou postavu měly jeho ruce sílu.
„Trošku to štípne. Vydrž.“ Oznámila Adha a začala zašívat Gekko’üovi ránu.
„Tak a máš to. Dávej si na to pozor.“ Nakázala Adha, když zakončila poslední steh.
„Grazzo, Adha.(Díky, Adho.) Tohle ti dlužím.“ Poděkoval Gekko’ü, když si šetrně projel po stezích.
„Nic mi nedlužíš.“ Odbyla Adha a zadívala se do jeho očí. Netypický tvar a ještě netypičtější barva. Fialové oči mu dodávaly tajemný vzhled. Gekko’ü zase nalézal v jejich zelených očích divokost, sílu, ale i věrné přátelství. Ta dračí zelená vypadá zajímavě.
„No, kam půjdeme dál?“ Zeptala se Adha, když se vrátila do reality.
„Prostě dál. Ráno vyrazíme.“ Odpověděl Gekko’ü a znovu si uvázal culík.
„A když to nepoznáme? Přece jen, Polární noc trvá vždy půl roku.“ Načala Adha a Gekko’ü se podíval ven.
„Když my ne, zvířata určitě.“ Odpověděl Gekko’ü s menším úsměvem.
I přes potemnělou oblohu se zvířata začala probouzet. Gekko’ü se zrovna vracel do jeskyně s čerstvým úlovkem. Adha zatím seděla u ohně, pořád ovinutá jeho pláštěm.
„Je ti zima, co?“ Zeptal se Gekko’ü mírně pobaveně a položil svůj úlovek na zem.
„Hej, ne! Je mi úplně teplo.“ Odpověděla Adha sarkasticky. Gekko’ü začal porcovat úlovek a přikládat kousky masa k ohni.
„Co to bude?“ Zeptala se náhle Adha se zájem. Gekko’ü přiložil poslední kousek masa.
„Můžeme být rádi, že se mi povedlo něco najít. Tahle oblast je už skoro vylovená, ale tahle srnka snad postačí. Aspoň na teď a na cestu.“ Odpověděl Gekko’ü a stáhl kostru z kůže.
„Mmm, vysoká. To si nechám líbit.“ Libovala si Adha a Gekko’ü vytvořil menší kožený baťoh.
„Dej si. Sice to není tak, jak to běžně znáš, ale…“ Začal Gekko’ü, když si k němu Adha přisedla.
„Nějak to přežiju.“ Uznala Adha a pustila se do horké snídaně. Po snídani zabalili to, co zbylo a vyrazili na cestu. Jestli ti tři mají ve zvyku se teď potulovat, máme co dělat.
„Počkej.“ Gekko’ü se zastavil. Všiml si stopy ve sněhu. Tři prsty, ale taky hrozně velká. Gekko’ü se začal rozhlížet kolem, jestli něco nespatří.
„Co se děje, Gekko’ü?“ Zeptala se Adha. Ta měla nejmenší problémy s vyslovením jeho jména.
„Nejsme sami. Tvůrce téhle stopy musí být někde poblíž.“ Přiznal Gekko’ü a narovnal se. Popravdě, byl o půl hlavy vyšší než Adha.
„Řekni mi, po čem se mám dívat.“ Nabídla se Adha.
„Modrozelený ještěr s oranžovou srstí.“ Informoval Gekko’ü a dál sledoval okolí.
„Ještěr? A v zimní krajině? Není to zvláštní?“ Zeptala se Adha, ale taky se rozhlížela.
„Půjdeme dál. Ale i tak pozor. Avaniita.“ Pobídl Gekko’ü svoji společnici a zase se vydali na cestu. Náhle je překvapil podivný skřek.
„Co to bylo?“ Zeptala se Adha polekaně. Gekko’ü měl smysly plně nastražené.
„Cazze’ira! Raptier!“ Vykřikl Gekko’ü a dal se na útěk ke stromům. Prvnímu slovu Adha nerozuměla, ale soudě podle tónu, jakým to řekl, evidentně pořádně zaklel. S Gekko’üovou pomocí se Adha úspěšně vyškrábala na strom a tam zůstali ukryti.
„Co je to?“ Zeptala se Adha, když strůjce skřeků dorazil na mýtinu. Přesně, jak Gekko’ü popisoval. Modrozelené šupiny a oranžová srst převážně kolem krku. Vydával skřeky podobné Raptorovi z Jurského Parku.
„Říkáme mu Raptier. Jedno ze tří Pekelných zvířat, kteří dovedou nadělat více škody, než Ninjové. Bez urážky. Ale je to tak.“ Vysvětlil Gekko’ü a sledoval každý pohyb onoho ještěra. Adha se nejprve zaškaredila, ale pak se uklidnila, když to Gekko’ü myslel dobře.
„Pekelné zvířata?“
„Sí. Jsou dohromady tři. Tenhle, Stříbrný Šavlozubák a Yetti. Možnou výhodou je, že se ti tři navzájem nesnáší. Naše legendy říkají, že to je potomstvo samotných zlých sil. Navzájem jsou ti tři po sobě.“ Vysvětlil znovu Gekko’ü a jak říkal, za chvilku přišli zbylí dva. Velká, stříbrná šavlozubá kočka a ještě větší, bílý opičák s ledovým kyjem v ruce. Raptier hned zapomněl, kohože to sledoval a začal se věnovat novým příchozím.
„Musíme utéct.“ Zašeptal Gekko’ü Adě, když sledoval pomalu začínající bitku.
„Dobře. Veď mě.“ Nabídla se Adha a Gekko’ü se vytočil na větvi.
„Beino.(Dobře.) Ale budeš muset nasadit pomalejší tempo. Vaše skoky nezvládám. Avaniita.“ Nakázal Gekko’ü a začal se prodírat větvemi. Adha hned za ním. S takovou dohopsali k jedné vesnici.
„Určitě to bude plné Ninjů. Drž se zpátky, Lovec by mohl upoutat nechtěnou pozornost.“ Nakázala Adha svému společníkovi a společně vešli do vesnice.
„Lovec by mohl upoutat nechtěnou pozornost. To myslí vážně?“ Zamrmlal Gekko’ü, když Adha zalezla do jedné budovy. Sám se podíval po ulici a občas spatřil i pár lovců.
„Idiote’i! Dívej se kam šlapeš, ty!“ Okřikl ho dívčí hlas na zemi. Gekko’ü se podíval po zdroji, zjevně omylem srazil blondýnu v jeho věku.
„Perdonàte’io!(Omlouvám se!) Jsi celá?“ Zeptal se Gekko’ü a nabídl blondýně ruku, která naštěstí přijala.
„No, byla bych… Neviděli jsme se někdy?“ Zeptala se blondýna se zájmem a Gekko’ü si sundal kapuci.
„Salvia, Li’iu.(Ahoj, Li’iu.) Pozdravil Gekko’ü s úsměvem.
„Gekko’ü!“ Vydechla Li’iu nadšeně a ještě nadšeněji ho objala.
„Come stai? A kde jsi byl celou tu dobu? Páni, ty ses změnil!“ Začala Li’iu s otázkami a hodnocením.
„Assipetai’o.(Počkej.) Brzdi trošku. Mám se dobře. Spíš kde ty jsi byla celé ty dva roky? Vážně?“ Opáčil Gekko’ü odpověďmi ve stejném pořadí, jako padly otázky.
„No jo. Sice dva roky, ale málem jsem tě nepoznala. Ale oči máš pořád stejné.“ Uznala Li’iu a oklepala si sníh z oblečení.
„Aspoň nějaký poznávací znak. Spěcháš někam? Že by jsme se prošli, pověděli si novinky.“ Navrhl Gekko’ü, když se Li’iu oklepávala.
„No.(Ne.) Nikam nekvapím. Nabídka se mi líbí.“ Přijala Li’iu s úsměvem a společně s Gekko’üem vyšla po ulici. Líčili si svoje novinky, když je přepadl hluk a hlouček lidí.
„Co se to tam děje?“ Chtěla vědět Li’iu a Gekko’ü se začal škrábat na zeď, aby měl rozhled. Merdei’i! Adha! Gekko’ü měl pravdu. V kruhu ohraničeného lidmi byla Adha a právě dávala jednomu chlapovi slušnou nakládačku. Gekko’ü se kousek rozběhl po zdi, než se dostal do kruhu s kapucí na hlavě. Jeden z dalších chlapů chtěl na Adhu zákeřně zaútočit, ale Gekko’ü zakročil rychleji. I přes jeho štíhlou postavu a rychlé pohyby byly jeho rány silné.
„Kdo tady upoutal nechtěnou pozornost?“ Zeptal se Gekko’ü mírně vyčítavě, když pomáhal Adě na nohy.
„Moc vtipné.“ Odsekla Adha a chtěla se pustit do další bitky.
„Gekko’ü, zkuste to ukončit rychle! Za chvíli přiběhnou stráže!“ Upozornila je Li’iu, když se přidala ke dvojici. Gekko’ü zrovna hodil hrst sněhu jednomu chlapovi do obličeje. Sami víme co dovede studený sníh na rozpálené pokožce. Adha taky bojovala slušně.
„Cazze’ira’io! Stráže jsou tu! Běžte! Já se o ně postarám!“ Nabídla se Li’iu, když se rozezněly zvony.
„Čas zmizet! Avaniita!“ Zavelel Gekko’ü, chytil Adhu za ruku a utekl z hloučku. Li’iu utekla opačným směrem a stráže za ní.
„Kdo to byl?“ Ptala se Adha za běhu, když Gekko’ü kličkoval mezi lidmi a budovami.
„Stará kamarádka a bývalá přítelkyně. Jenže pak odešla za novým životem a ten našla tady.“ Odpověděl Gekko’ü a podklouznul pod projíždějícím vozem se zbožím.
Uběhl další týden cesty. Měnila se krajina, ale i povahy cestujících. Gekko’ü už nebyl takový zatrpklý a vážný, místo toho se trošku uvolnil. Adha se taky uklidnila, Gekko’üovi byla více otevřená. Pomalu se i mezi nimi začalo objevovat nějaké pouto.
„Rocce blu.(Modré skály.) Asi nejkrásnější místo v téhle zemi. Tady si dáme menší přestávku.“ Oznámil Gekko’ü, když stál na kraji útesu. A měl pravdu. Kam jen dohlédl, byly vidět skály tak zmrzlé, že nabyly modrou barvu.
„Páni, to je nádhera. Chei bello.(Jak nádherné.) Řekla jsem to dobře?“ Zeptala se Adha, když se podívala na krajinu.
„Sí. Více než dobře.“ Odpověděl Gekko’ü s úsměvem.
„Hele, našla jsem jeskyni.“ Ozvala se Adha a ukázala na svůj objev. Gekko’ü se taky podíval.
„Multo beino, Adha.(Velmi dobře, Adho.) Učíš se rychle.“ Uznal Gekko’ü s úsměvem a začali se škrábat do jeskyně, kde rozložili oheň.
„Překročíme Modré skály, pak Velkou planinu a budeme skoro u mojí vesnice.“ Ohlásil Gekko’ü, když se porozhlédl u vstupu.
„Tak to asi, abychom se šli vyspat, co?“ Zeptala se Adha, načež Gekko’ü přikývl.
„Pravda. Dobrou.“ Řekl Gekko’ü a už si chtěl lehnout ke vstupu do jeskyně.
„Gekko’ü, nechceš si lehnout ke mně? Prosím?“ Zaprosila Adha, což Gekko’üa vyvedlo z míry a to těžce.
„Coasa?(Co?)“
„Prosím, lehneš si ke mně?“ Zopakovala Adha svou otázku a byla mírně v rozpacích. Gekko’ü se naposled podíval ven, než se zvedl a lehl si za Adhu. Ráno ho probudily sluneční paprsky.
„Coasa? Slunce?“ Zašeptal Gekko’ü překvapeně a chtěl se podívat ven. Jenže Adha pevně držela jeho levačku a držela si ji u těla. Gekko’ü si jen mírně povzdechl a úspěšně vytáhl svoji ruku. Sotva co vyšel ven, naskytl se mu krásný pohled na krajinu.
„Tak začal polární den.“ Uznal Gekko’ü s úsměvem a rychle šel na lov. Po lovu připravil maso k ohni a šel se pokochat tou nádherou.
„Chei bello. Hned se bude cestovat líp.“ Ohodnotil Gekko’ü, když se čerstvě napadaný sníh zaleskl ve slunečním svitu. Adha se v jeskyni pomalu probouzela, probudila ji vůně čerstvě upečeného masa.
„Gekko’ü? Kde jsi?“ Zeptala se Adha a začala se rozhlížet po jeskyni. Slunce trošku osvětlovalo vstup do jeskyně. Sotva co se Adha zvedla ze země, zaslechla zvenku nějaké náznaky souboje. Začala mít o Kočičáka drobet strach. Vylezla ven a nevěděla, jestli má křičet nebo mlčet. Gekko’ü se ve sněhu kočkoval s mladým irbisem. A přitom to vypadalo reálně.
„Gekko’ü! Jsi v pořádku?“ Zeptala se Adha, když Gekko’ü odhodil irbise stranou a posadil se do sněhu.
„Eh, cože?“ Zeptal se oslovený udýchaně s mírným úsměvem na rtech. Irbis mu opět skočil na záda, načež se s ním Gekko’ü začal se smíchem rvát. Směrem od jeskyně se ozval výkřik. Adhu překvapil další irbis, až Adha z toho šoku spadla na zem a začala couvat pryč.
„Neboj se. Oni ti neublíží.“ Jistil ji Gekko’ü, když přešel k druhému irbisovi a začal ho drbat v husté srsti.
„To ti mám věřit?“ Vyjekla Adha zoufale. Irbis si lehl ke Gekko’üovým nohám a spokojeně předl.
„Zkus to.“ Pobídl ji Gekko’ü a Adha se lehce nadzvedla.
„No pojď sem. Neboj se.“ Klidnil ji Gekko’ü s úsměvem. Adha se nejistě přibližovala a ještě nejistěji natahovala ruku.
„No neboj. Neukousne tě.“ Ujišťoval znova Gekko’ü a Adha konečně položila svoji ruku do měkké a husté srsti. Nejistota se pomalu měnila v radost.
„No vidíš. Bylo to tak těžké?“ Zeptal se Gekko’ü, když Adha projížděla její dlaní po irbisově břichu.
„To se ti to mluví. Ty s tím máš zkušenosti.“ Odpověděla Adha, pořád mírně vystrašená. Ještě chvilka blbnutí a mohli opět vyrazit na cestu.
Postupovali modrým bludištěm, oba irbisové je doprovázeli. Vypadalo to opravdu hezky, ale nejistý pocit nebezpečí byl větší.
„Gekko’ü?“ Oslovila Adha svého společníka nejistě. Oslovený jen napnul uši, dalo by se říct, že s nimi lehce cuknul a zaposlouchal se do toho mrazivého ticha.
„Nejsme sami.“ Vypáčil ze sebe Lovec a sklonil se s jedním irbisem ke stopě ve sněhu. Tentokrát to byla kočičí tlapa. Adha měla tu čest vidět, jak Gekko’ü mluví s tím irbisem a on mu rozumí. Náhle se irbis rozběhl jedním směrem.
„Kam běžel?“ Zeptala se Adha a sledovala vzdalující se šedou kočku.
„Doručit zprávu. Kakkò pak bude vědět, co dál. A my by jsme taky měli jít.“ Pobídl Gekko’ü a na irbise zamlaskal jako na koně. Procházeli dál modrým bludištěm, než narazili na rozcestí. Cestou je opustil i druhý irbis, takže byli sami dva, ale pořád se nemohli zbavit onoho pocitu. Kdyby jen tak tušili, co číhá na vrcholcích skal. Dvě rudé oči sledovaly svou kořist a vyčkávaly na správný čas.
„Merdei’i! Další rozcestí!“ Zabědovala Adha. Gekko’ü začal hledat přístupné cesty.
„Zkusíme pravou stranu. Pak uvidíme.“ Nabídl Gekko’ü a vyrazili stezkou na pravé straně. Žel, s nimi šly i ty rudé oči. Gekko’ü a Adha procházeli cestou, když za nimi spadla kupa sněhu. Gekko’ü se otočil za sebe a vyčkával. Ta kupa sněhu nemohla spadnout jen tak.
„Gekko’ü?“ Oslovila ho Adha, načež zaslechli drápy škrábat po ledu.
„Zůstaň za mnou!“ Nakázal Gekko’ü a rozpažil ruce na obranu.
„To znělo jako velká kočka.“ Uznala Adha a opatrně vykukovala Gekko’üovi přes ramena. V tu chvíli něco dopadlo na zem. Sice nemotorně, ale i tak si to něco zachovalo důstojnost.
„Cazze’iar’io!“ Zaklel Gekko’ü, když rozpoznal tvary. Šavlozubák vyrazil na lov. Trošku se otřepal od sněhu, než zaměřil svůj pohled na ty dva. Z jeho tlamy vyšel řev tak mocný, že na druhém konci skal spadla lavina. Adha opatrně vykoukla, aby se podívala na hosta. Velká, mohutná kočka se stříbřitou srstí, kohoutek se tyčil nad hlavou, z dlouhých špičáků ještě odkapávala krev předchozí oběti.
„Drž se zpátky, Adho! Jeden zásah tlapou a je po tobě!“ Poradil Gekko’ü a Šavlozubák se začal přibližovat.
„Pryč!“ Zašeptala Adha a lehce tahala svého přítele za tričko. Gekko’ü to uznal za moudré rozhodnutí a začali utíkat. Jenže Šavlozubák za nimi.
„Je pořád za námi!“ Vykřikla Adha, když se ohlédla přes rameno. Šavlozubák běžel hodně rychle.
„Neohlížej se! Jen tě to zpomalí!“ Poradil Gekko’ü, než si všiml postranní cestičky.
„Avaniita!“ Zavelel lovec, chytil Adhu za ruku a běžel s ní tou postranní cestičkou. Rychle se zašili v těsném prostoru a vyčkávali. Šavlozubák proběhl kolem, než se zastavil a začal se rozhlížet. Svou kořist nenašel, tak se začal drápat na vrcholy.
„Vidím tu průchod. Jenže je malý.“ Všimla si Adha a Gekko’ü se podíval taky.
„Tím bychom se neprotáhli. Zkus to prorazit, ty to máš blíž.“ Poradil Gekko’ü a Adha se činila. Levačkou napuštěnou blesky bouchla do skalní stěny a ta se zřítila. Otevřel se věší průchod, bohužel to byla slepá ulička.
„Myslíš, že jsme v bezpečí?“ Zeptala se Adha s obavami. Gekko’ü se díval hlavně na vrcholky. Žádnou stopu po Šavlozubákovi nenašel, tak se opřel o zeď a vydýchával.
„Sí. Prozatím jsme.“ Odpověděl Gekko’ü a Adha zahodila to, co zbylo z pláště.
„Díky Bohu!“ Vydechla Adha a taky se opřela o zeď, hned vedle Gekko’üa.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se náhle Gekko’ü ustaraně. Odpovědí mu bylo přikývnutí.
„Grazzo Deia!(Díky Bohu!)“ Hlesl Gekko’ü, pořád vydýchával. Odpočívali ještě chvilku, než něco začalo rozrážet zmrzlé zdi.
„Merdai’i!“ Zaklel Gekko’ü a začal hledat cestu ven. Těmi nárazy se průchod zavalil sněhem.
„Jsme v pasti!“ Zabědovala Adha a zdi byly probořeny. Na jedné straně Raptier, na druhé Šavlozubák.
„Zjevně si s sebou přivedl pár přátel.“ Uznala Adha a pomalu couvala k neporušené zdi. Gekko’ü se snažil mít oba pronásledovatele na očích. Adha si mezitím všimla neporušených vrcholků, takže chytila Gekko’üa za rukáv a soustředila se na vysoký skok. Raptier neúspěšně chňapl tlapou po prázdném vzduchu. Gekko’ü se poprvé ocitl ve vzdušeném prostoru, ale i tak jednal rychle. Zabodl oba své cepíny do skály a doufal, že se zastaví.
„Skvělé! Zastavili jsme se. Pokus se mi nějak vyškrábat na záda a zmizíme z tohohle místa.“ Nakázal Gekko’ü a už ucítil Adiny ruce kolem jeho krku.
„Avaniita!“ Popoháněl se Gekko’ü, když se škrábal na vrcholek.
„Tak to by jsme měli.“ Uznala Adha, když se zvedla a porozhlédla se.