A pak, že mrtví nemluví... 1. díl

„Senpai! Vstávejte! Už je ráno!“ rozléhá se po mém pokoji. Už mě zase budí Tobi, jak se ho mám zbavit?
„Klid! Jdou po mě cajti,“ říkám první, co mě napadá. Pomalu otvírám oči a zahlédnu, jak se na mne Tobi nechápavě dívá.
„Senpai? Jste v pořádku?“ ptá se starostlivě, ale já nemám v plánu mu odpovídat. Celý den ho budu ignorovat, ať si zapamatuje, že mne nemá budit! Zvedám se z postele, odhazuji peřinu a odcházím do koupelny.
„Proč si neustelete Deidara-senpai? Mám to udělat za vás?“ ptá se můj (bohužel) partner. neodpovídám, jednou jsem se rozhodl, že ho budu ignorovat a tak se i stane. Vysprchuji se a hodím na sebe nějaké to oblečení. Můžu si zajít i na snídani stejně jako Tobi, ale k čemu? Radši si zapnu můj notebook. Najdu si stránku ‚Konoha.cz‘ a dívám se, jaké nové povídky o mně fanoušci napsali.
Otevřu nový panel a najedu na Deathbook, přihlásím se na něj. Abychom si rozuměli, je to na způsob Facebooku, jenomže je to v černobílé barvě a komunikují pomocí něj dva světy – svět mrtvých a živých. Hned si kontroluji zprávy, je jich celkem dost.
Sasori si nedá pokoj! Furt mi píše: ‚Jak se máš? Co děláš? Jak je v Akatsuki? Co máš nového? Jak to zvládáš s Tobim? Přibyla o mně nějaká nová FanFikce?‘ a když mu neodpovídám, píše věci na způsob: ‚Deidaro! Nesnáším čekání a ty to víš! Odpověz mi konečně! Já tě budu strašit! Umění jsou loutky a mé loutky si pro tebe příjdou!‘ jako kdybych se ho měl bát.
Co on jako mrtvý zmůže? Nic… Jen mi psát otravné zprávy. Ano... Mám já to zapotřebí? Ne… Už trpím samomluvou? Ano… To je jedno, ať už trpím samomluvou nebo ne, pořád to jsem já. Jako kdyby si nedokázal zjistit, jestli jsem online! Ozve se takový ten otravný tón, mám novou zprávu.

Sasorík no Danna: Ahoj Deidaro.
Deidošek-senpai: Ahoj Danna.
No přece mu musím odpovědět, ne? Další otravný tón, další zpráva…
Sasorík no Danna: Napsali o mě nejakou novou FF?
Pochopte, mrtví se nemohou dostat na obyčejné stránky. Oni mohou jen na DB (Deathbook), takže Danna pořád otravuje, zda o něm nepřibyla nějaká nová FanFikce. Popravdě řečeno přibyla, ale jen jedna! A to o celém Akatsuki. Mistr se nemůže smířit s tím, že o něm nepíšete! Ale mohli byste psát, ne? Pěkně prosím! Ne, tak to ne… Prostě se snažte o něm psát, ať to s ním nemusím řešit. Už mě to nebaví. Další nesnesitelné pípnutí…
Sasorík no Danna: Odpovíš mi?!!
Deidošek-senpai: Napsali…
Sasorík no Danna: O čem?
Deidošek-senpai: O celém Akatsuki…
Sasorík no Danna: Zase o mně nic nenapsali… Deidara, vysvětli mi proč! *nenávistně probodává očima své zařízení, pomocí kterého se dostává na DB*
A je to tu zase! Proč já? Teď mě klidně může vyrušit Tobi s nějakou tou blbostí a já budu mít záminku k odchodu. Ale zmiňovaný obyvatel mého pokoje a můj rádoby partner tu není. Zrovna teď se mi hodí, aby mne ta osoba, jež nosí oranžovou masku otravovala? Nu nic, budu muset odpovědět.
Deidošek-senpai: Umění je výbuch!
Co? Musím přeci něco napsat, teď se budeme několik zdlouhavých minut a možná i hodin bavit o tom, co je umění. Stejně mám pravdu, umění je výbuch!
Sasorík no Danna: Umění jsou loutky a neodváděj téma! Odpověz!
Pro Jashina! Ano, začínám vyznávat Jashina. Každý v Akaktsuki něco dělá – Kakuzu si přepočítává peníze, Kisame si brousí samehadu, Tobi si zpívá, Itachi se obvykle uvězňuje v genjutsu, Hidan vyznává Jashina, Konan si skládá origami, bílá půlka se dohaduje s černou půlkou Zetsua a šefík… Je zavřený v kanceláři, co tam dělá je otázné. No a já nic! Bombičky tady nechávat vybuchovat nemůžu, protože Pein, jež tady tomu šéfuje, mi to zakazuje. A z těch věcí co tu dělají ostatní se mi zdá být nejlepší a nejlehčí vyznávání Jashina.
Takže pro Jashina! Sasori nemá náladu jako vždycky! Když mu napíšu o umění tak se většinou hádáme do nekonečna a dnes ne!
Deidošek-senpai: Já nevím!
Sasorík no Danna: Tak přemýšlej…
Super, i ze záhrobí mne chudáčka blonďatého Deidaru buzeruje. Ten Tobi se tu vážne může objevit. Nebo kdokoliv jiný…

„Deidaro? Si tam?“ ozívá se někdo za dveřmi a mně hned spadne kámen ze srdce. Je to Itachi! Akatsuki génius, který mi pomůže.
„Itachi. Pojď mi pomoct,“ zvolám trochu veseleji. Náš génius vchází s ledovým výrazem na tváři. Podívá se na obrazovku mého notebooku a na jeho tváři se objeví drobné, ale přesto znatelné zděšení. To víte, když si založíte DB, tak si vás tam může najít kdokoliv. A celý Uchiha klan si ho založil, tedy abyste mi rozuměli, Itachi si založil DB a celá Uchiha čtvrť, kterou vyvraždil, mu začala nadávat a otravovat ho.
„Deidaro s tím zapeklitým serverem nechci mít nic společného!“ zakřičel obvykle klidný Itachi. Bál se Deathbooku jako čert kříže.
„Říkám to velice nerad, ale potřebuji od tebe pomoc,“ říkám. Když ho žádám o pomoc, vždycky mi ubyde část mé hrdosti, ale to já nechci, „potřebuji poradit, co říci Sasorimu no Danna. Zase se nervuje, protože o něm nikdo nenapsal povídku,“ dodávám a pohledem uhnu na obrazovku mého notebooku. Nechci jsem se dívat na Itachiho výraz. Dokážu si ho živě představit, výraz plný nadřazenosti.
„Tak o něm sepište povídku spolu,“ radí mi povrchně génius Itachi. Že mně to nenapadlo! Poradil mi, teď by mohl odejít a ne tu oxidovat…
„Itachi, už můžeš jít!“ říkám trochu hlasitěji, pro případ, že by byl i hluchý a nejen slepý. On stále stojí na místě. Co tím jako sleduje? „Řekl jsem, že máš jít,“ ještě jeden pokus, než jej vykopnu.
„Ne Deidaro, řekl si, že můžu jít. Ale co dostanu za to, že jsem ti pomohl?“ ptá se Itachi. Mohlo mne napadnout, že to nebude jen tak zadarmo.
„Tak co chceš?“ odseknu otráveně a probodnu jej vražedným pohledem. Tuším, že číslo 51… Hádáte správně, z nudy čtu 1000 a 1 cool Uchihovských pohledů.
„Nové oči! Přineseš mi Sasukeho oči!“ říká a tajemně se směje. Do této chvíle netuším, že jedna malá rada mne může přijít až tak draho. Sasukeho oči, jak je mám podle něj sebrat?
„Dobře… Někdy ti je přinesu,“ nasucho polknu. Je tu ještě šance, že mu je budu muset přinést později. Nebo spíše nikdy. Možná, že na to zapomene.
„Do příštího úplňku je chci mít,“ s psychopatickým smíchem odchází. Já tam zůstávám sedět jako omámený. Do příštího úplňku? Opakuji si nevěřícně, dnes je úplněk, nemám na to mnoho času. Co se mi stane, pokud to nesplním? Co když mne zabije? Co když… Z mých úvah mě vyruší to otravné pípnutí. Sasori se dožaduje odpovědi.
Ale raději hned přecházím k tématu, tedy k té radě od Itachiho, jež není zrovna nejlevnějí, spíš naopak.

Deidošek-senpai: Danna, když o vás nepíší, mohli bychom o vás napsat povídku my dva. Já jednu větu a vy taky jednu větu. Budeme se tak střídat. Souhlasíte Danna?
Sasorík no Danna: Dobrá, kdo začne?
Deidošek-senpai: Tak třeba já.
Sasorík no Danna: OK
Deidošek-senpai: Byl tajemný večer a jistý červenovlasý shinobi se díval na měsíc.
Sasorík no Danna: Se zájmem sledoval hvězdy na obloze.
Deidošek-senpai: Jeho rudé vlasy vlály v poryvu větru a on se tvářil, jakoby mu to nevadilo.
Sasorík no Danna: Jeho jméno je Sasori z červeného písku.
Deidošek-senpai: Známí umělec.
Sasori no Danna: Loutky jsou jeho umění a je na něj pyšný.
Deidošek-senpai: Ačkoliv všichni vědí, že umění je výbuch!
Sasori no Danna: Loutky!
Deidošek-senpai: Výbuch! Umění trvá krátký okamžik, který ti utkví v paměti… Jako výbuch!
Sasori no Danna: Loutky! Umění je krásné a dlouhodobé… Jako loutky!
Už to je starý známý Sasori… Konečně se se mnou hádá o umění! Jak mi to chybí. Z nudy začínám vyznávat toho pokaženého Jashina. Ale teď mám větší starosti, než co je umění (samozřejmě je to výbuch) – přinést Sasukeho oči. Do příštího úplňku nezbývá moc času. Doufám, že mi ten Jashin či co to pomůže.