Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 9

*Bum*
Hmh? Něco mi spadlo v pokoji.
Jak dlouho jsem spala? Kolik je?
Pomalu jsem otevřela oči a nasadila si brýle.
„Aaah!! Kdo jsi?!“ Lekla jsem se.
Jen co jsem si nasadila brýle, všimla jsem si vysoké holky, jak sedí u mého psacího stolu. Nevypadá moc normálně. Má zvláštní oči, krásné dlouhé modré vlasy s růžovými melíry. Co tu proboha dělá? Je vůbec z Listové?
Vidím na zemi knihu, to bylo to, co spadlo?
„Konečně jsi vzhůru, už mě nebavilo čekat.“ Pověděla, přišlo mi, jako by se povyšovala.
„Hej, řekni mi, kdo jsi a co děláš v mém pokoji!“ Štěkla jsem po ní.
„Přišla jsem tě varovat.“
Huh? Nechápavě na ni zírám.
„Jestli se někdy ještě jednou takhle přiblížíš ke Kawakimu, tak toho budeš litovat.“ Její pohled se najednou zamračil.
Co? Ona to včera-? Jak? A co má co dočinění s Kawakim?!
„Ano, Sarado?“ Usmála se na mě.
Tohle jí nežeru.
„Ty mi jako budeš říkat co mám a co nemám dělat?“ Snažím se působit drsně, ale v hlavě mám tolik otázek. Jak se sem vůbec dostala?
Vypadá zaraženě.
„Sarado-chan, podala bys mi prosím tu propisku?“ Řekla tak něžně a ukázala na propisku na mém nočním stolku. Co to sakra má být?
Podívala jsem se na propisku a pak na ní. Nahodila jsem judging face. Totálně bez respektu jsem jí koukala do očí.
„Neznám-Jméno-chan, mohla bys prosím vypadnout z mýho baráku a přestat mi říkat, co mám dělat?!“ Začala jsem mile, ale konec věty jsem řekla zvýšeným a otráveným hlasem.
Kouká na mě naprosto zmateně.

Po chvíli vstala a zamračila se na mě.
„Jestli se jen dotkneš Kawakiho, budeš toho litovat. On je můj. Tak se kliď z cesty.“
Ani to nedořekla a už otevřela okno nad mým psacím stolem.
„Myslíš si, že se tě bojím?!“ Vstala jsem z postele a rychle jsem jí chtěla chytnout, jenže na poslední chvíli skočila ven a…
ONA SE VZNÁŠÍ?!
Ve vzduchu se na mě otočila a zlomyslně se usmála. Také dopnula kolem sebe svůj bílo – modrý plášť. Na obloze byla skoro neviditelná.
Po chvíli zmizela z dohledu.
Co to ksakru bylo? Sedla jsem si na židli, kde ještě před chvílí seděla ona. Hlavu jsem si opřela o dlaň a můj mozek splašeně přemýšlel.
Vznášet jsem viděla vždycky jen Ootsutsuki. Ti jsou ale pryč. Má s nima co dočinění?
Ale očividně nechce zničit planetu jako oni, ale chce Kawakiho? Proč jeho? On jí zná?
A jak nás vůbec viděla? To se jako vznášela někde v noci nad náma? Tomu bych se teď ani nedivila.
Ah bože, jako by nestačilo to, že sama nevím, jak se vypořádat s tím, co se stalo včera mezi mnou a Kawakim!
Ughh.
Maskovala se. Takže není z Listové? To jí ale nikdo nezachytil chakru? Měla bych to někomu říct? Ale to by se všichni ptali, co tu chtěla a… Mohla bych si něco vymyslet ale… Nerada lžu. A rozhodně nechci nikomu říkat o tom, co se stalo včera!
Co se to tu k čertu děje?!

.

Je večer.
Sedím sama u smažených nudlí se zeleninou, které jsem si uvařila.
I když jsem měla nějaké pochůzky po městě a odpoledne jsem lehce trénovala… Můj mozek se nezastavil. Celý den přemýšlím, ale asi jsem už došla k závěru.
I když byl Kawaki tak neodolatelný… Musím mít chladnou hlavu. Nebudu ho vyhledávat. Bude to prostě tak, jak to bylo předtím. A né kvůli té náhodné holce, ale kvůli sobě. Nechci řešit kluky. Tečka. A stejně Kawaki mě tam včera nechal! To už ta holka neviděla?
Uhh…
Ale až někdy potkám Kawakiho, asi se ho zeptám na tu divnou holku.
Vydechla jsem, podržela jsem si v ruce brýle a promnula si oči.
Zavrzaly vchodové dveře. Máma přišla.
„Ahoj Sarado, tys vařila?“ Řekla mile a řítila se k pánvi na plotně.
„Ahoj, ano, nudle.“
Máma si s radostí nabrala a sedla si vedle mě. Je jí něco? Pořád se culí.
„Tak povídej!“ Zvědavě se usmívá.
Koukám na ni jako by spadla z višně.
„Doufám, že ti nijak neublížil.“ Jako by si máma všimla mého neúsměvu a najednou se na mě dívá velmi starostlivě.
„Mami!!!“ Vyhrkla jsem ze sebe a lehce jsem se začervenala. Až teď mi došlo, o co jí jde!
Rychle jsem vstala a odnesla svůj prázdný talíř do dřezu.
„Nic. A ani nic nebude.“ Nejistě v obličeji, ale v hlasu snad ne, jsem odpověděla.
Začala jsem zběsile umývat nádobí. Nechci, aby mi máma viděla do obličeje.

Po chvíli ticha jsem si uklidněná a se sklenicí vody sedla zpátky k mámě. Ta už skoro dojedla.
Pronikavě mě sleduje. Ani se to nesnaží skrývat.
„Mami, přestaň se na mě tak dívat.“ Řekla jsem.
„Fajn. Ale nenechej se Kawakim nijak zaslepit.“ Rýpavě se na mě usmála.
„Mami prosím.“ Protočila jsem oči a zadívala jsem se na už celkem zvadlou kytici ve váze uprostřed stolu. Doufám, že se nečervenám.

Mám pocit, jako by máma byla někdy pořád puberťačka. Vždycky když vidí tátu, tak je z toho na větvi. Ničí máma taková vůbec není. A teď se culí a chce se mnou řešit Kawakiho? To jako fakt?

.

Uplynuly dny, uplynuly noci.
Zase se vše vrátilo do normálu. Sem tam jsem šla za matkou do nemocnice a sem tam jsme se pohádali.
Sem tam jsem šla na misi, ale nic zvláštního to nebylo.
A sem tam jsem taky trénovala, ale spíše bez Kakashiho…
A po Kawakim se slehla zem. Asi osud nechce, abychom se potkali. To mi ale vůbec nevadí. Asi. Očividně se ani on nechce potkat…
Achjo...
Ale nemůžu přestat sem tam myslet na ty... Polibky. To všechno. Ale to brzy přejde. Snad.

Bude to jen naše malé bezvýznamné tajemství…

.

„Aaaaahhh! To je tak romantické!“ Chocho se rozplývá nad jejím oblíbeným komiksem. Dnes totiž vyšel nový díl.
Já si přečetla jen úvod, ale vůbec mě to nezaujalo. Je to prostě pro holky jako je… Chocho.
Sedíme v její oblíbené burgrárně. Sem si občas spolu zajdeme, ale už jsme po jídle. Ehm, teda aspoň já. Chocho má stále před sebou nějaké velké hranolky.
Já si pomalu dopíjím svou velkou liči limonádu a pozoruji lidi na ulici, ale nic zajímavého se tam neděje.
„Promiň, Sarado, ale tohle nemohlo počkat!“ nadšeně řekla Chocho a odložila komiks.
„V pohodě, Chocho, ty víš, že mi to nevadí.“ Usmála jsem se, ale bezmyšlenkovitě jsem dál sledovala ulici.
„Jé hele! Kawaki!“ Pověděla.
„Co, kde?“ Vyhrkla jsem, a hned jsem spatřila, jak vychází z malé uličky na tu hlavní. Mé tělo zaplavilo teplo.
Vypadal tak, jak si ho pamatuju. Drsňáckej pohled a ohoz, delší vlasy a… Holky, co se červenaj. Prošel kolem dvou, nesjpíš mladších, než jsem já. Ty se culily. On se na ně ani nepodíval.
„Kawaki je tak cool! Nechápu, kdy se z toho divnýho týpka stalo tohle.“ Ozvala se Chocho a podívala se na mě.
„Ty se červenáš?!“ vyhrkla a dívala se na mě s rozzářenýma očima.
„Ne, proboha!“ V panice jsem málem vylila pití.
„Já vím, Sarado, ty to nikdy nepřiznáš, ale ty taky často přemýšlíš o krásných klucích na koni a představuješ si s nimi ty nejromantičtější chvíle. Ale to není nic, za co by ses měla stydět!“ povídá červenající se Chocho tak pohádkově.
Tenhle její proslov mě urychleně dostal z Kawakiho opojení, který už zmizel v nedohlednu.
„Chocho-“
„Ale víš, co jsem slyšela od mých zvědů?! Že Kawakiho někdo párkrát viděl s nějakou podle všeho nádhernou, vysokou a modrovlasou holkou!“ Chocho se mi nadšeně dívá do očí.
Miluje řešit drby, kór drby o vztazích. Dokonce si i našla kamarádky na různých místech. Říká jim zvědi! Ona je v tomhle fakt trochu šáhlá.
Počkat, cože to říkala?!
Modrovlasá?! To je určitě ta, co byla v mým pokoji! Takže něco spolu mají? Co?
Tse. Mám na hrudi nepříjemný pocit.
Proč mě to štve?

„Sarado!“ Chocho mi mává před obličejem rukou.
„Promiň, promiň. Pokračuj.“ Řekla jsem a nesměle jsem se podívala na svou limonádu.
„Pokračovat budu, až mi vysvětlíš tvoje rozhození! Tobě se líbí Kawaki?“ Culila se na mě s rozzářenýma očima.
„Chocho!“ S červenýma tvářema jsem dala ruce křížem a opřela se do sedačky.
Jsem ve špatné pozici, sakra. Já neumím lhát, a když se mluví o Kawakim, tak ještě k tomu znejistím! A Chocho je strašně rýpavá a všechno hned vycítí a pozná. Ale kdyby se dozvěděla, co se stalo, tak by to vůbec nenechala ležet. Vím, že je dobrá kamarádka na to, aby to nevykecala, ale ona by to chtěla furt řešit! To je ten problém!
Co mám dělat?
„No, možná se mi trochu líbí.“ Nejistě a potichu jsem pověděla.
To je můj plán. Bude si jen myslet, že se mi líbí. Nic víc. A že se nic nestalo.
Aspoň mi pomůže zjistit něco víc o té modrovlasé holce.
„Kyaaaa!!“ Chocho se rozvášnila.
„Ale Chocho! Ani muk, a za druhé, nechci mít s Kawakim nic společnýho! Já kluky neřeším.“ Potichu jsem řekla.
Chocho se pořád culila.
„No Sarado, ale pokud budu mít příležitost vás popostrčit…“ Zahihňala se.
„Prosím ne,“ dodala jsem cynicky.
Kouká se na mě trochu zklamaně a vydechla.
„Ale pověz mi prosím o té modrovlasé holce.“ Dokončila jsem.
„No o té modrovlasé holce nic moc nevím, jen je spolu párkrát viděla kamarádka, která bydlí u hranic se skrytou Vodopádovou. Má tam s rodinou malý stánek u hlavní cesty do Listové.“
Ona zná fakt kde koho.
Takže se schází u hranic? Je z daleka? Jak se vůbec poznali? Ale proč byla v Listové a viděla nás? To je tak zblázněná, že ho stalkuje?!

„Sarado! Ty jsi úplně mimo!“ Řekla Chocho po tom, co mi luskla před obličejem.
Zaregistrovala jsem ji a rukou jsem si projela své černé vlasy.
„Nejsem-“
„Víš, já jsem expertka na vztahy a ty očividně bojuješ sama se sebou!“ Velmi zainteresovaně pověděla Chocho a zkousla pár hranolek.
No, a jsem tam, kde jsem se dostat nechtěla. Sarado, ty jsi tak průhledná…
„Takže mi chceš říct, že se ti líbí Kawaki, ale nechceš tomu jít naproti. Ale zároveň chceš vědět o té holce… Takže ti to vadí, že se přinejmenším schází. Nemám pravdu?“ Chocho zní jako nějaký detektiv, který je šťastný z toho, že vyřešil případ. A zase si nabrala hromadu hranolek.

Vadí mi to? To je ten nepříjemný pocit na hrudi? Chocho musím nechat uznání… Něco na tom bude. Přece jen, kdyby mi to bylo jedno, tak mě ta modrovlasá holka absolutně nezajímá. Co to semnou je? A to jsem si myslela, že budu hned v pohodě.
Poraženě jsem vydechla a podívala se na Chocho.
„Tímto zahajuji misi „Sbalit Kawakiho“!“ Šťastně ze sebe vyhrkla Chocho.
„Tak to teda ne!“ Vstala jsem a naklonila se naštvaně nad Chocho.
„Já nebudu nikoho balit, a nebudu se vůbec o kluky starat! Nikoho nepotřebuju. Všechno co chci mám. Ať si třeba jsou ti dva spolu…“ Tiše, rázně, ale posléze smutně jsem řekla a zajela zpátky do sedačky.
„Jako tvá kamarádka tě nemůžu nechat se trápit nenaplněnou láskou! Sarado! Vzpamatuj se, mít kluka je přece skvělý! Všechno je hned dvakrát hezčí!“ Pohádkářky se Chocho culí. Mě teda akorát vytáčí.
„Tohle není láska, tohle jsou pubertální hormony! A proč si teda nějakýho kluka nenajdeš huh? Ty expertko!“ Vyjela jsem na Chocho.
„Žádný mi ještě nepadl do oka! A měla bys aspoň zjistit, jak jsi na tom u Kawakiho!“ Odpověděla rázně.
„Nic takovýho nepotřebuju zjišťovat!“ Štěkla jsem.
„A kdy chceš jako kluky začít řešit? V padesáti?!“ Uchechtla se Chocho.
„Až se stanu Hokagem!“ Bouchla jsem naštvaně do stolu.
„Takže v padesáti.“ Vlezle řekla.
„Já-“
„Sarado! Podívej se, kolik holek pokukuje po Kawakim, myslíš si, že na tebe v padesáti zbyde?!“ Skočila mi hlasitě do řeči. Grr!
„Já ho nebudu balit v padesáti! Já ho nepotřebuju balit vůbec!“ Má hladina naštvanosti stoupá výš a výš.
„Jestli nebudeš konat, budeš toho litovat!“
„Nebudu!“
„Budeš!“
„Nic nevíš!“ Vykřikla jsem.
„Ani jsi neudělala první krok! Zjistit své šance!“ Vykřikla na mě Chocho zpátky.
„Právě že-“ Nedořekla jsem to.
Chocho se sekla.
To jsem pos*ala.
„COŽE?!“ Chocho se na mě pronikavě dívá.
„NIC!“ Nejistě se mračím, v mžiku jsem si vzala věci a vyběhla z burgrárny, kde na nás snad každý koukal.
Chocho za mnou za chvíli vyběhla a snažila se mě dohnat.
„Sarado! Stůj!“ Volá za mnou.
Nebudu to s ní řešit! Né teď!
Uháním ještě víc. Běhám přes střechy rovnou směrem domů.
Už jsem ji snad setřásla.
Sarado ty jsi úplně vymletá! Jednu věc jsi neměla říkat! JEDNU!
Grr!!