Hrob nemrtvého 06 - Tajemství

Bylo teprve něco po sedmé, ale Palantir už přesto dorazil na místo. Byl nervózní a to neměl rád. Rozhovor, který ho čekal, bude nesmírně důležitý a nejen pro jeho misi. Tenkrát opravdu neměl v úmyslu jí nějak ublížit a chtěl se přesvědčit, že to pochopila, i když ta facka z dnešního dopoledne mu sebejistotu přece jen trochu podkopávala. Ale je ninja a musí poslouchat rozkazy, musí udělat to, co je nejlepší pro jeho vesnici a tomu přece zrovna ona musí porozumět. Posadil se do vysoké lehce vlhké trávy a opřel se o kmen stromu tak širokého, že by ho neobjali ani tři lidi společně.

„Tohle je nejstarší strom Yugakure. Roste tu už... No, už určitě miliony let,“ rozesmála se a pokusila se strom obejmout, ale neměla sebemenší šanci. „Kolik ten už musel vidět věcí, slyšet příběhů a tajemství. Také mu jedno pošeptám,“ přitiskla rty co nejblíže ke stromu a neslyšně jimi pohybovala. „Chceš vědět s čím jsem se mu svěřila?“ nervózně se na mě usmála.
Zavrtěl jsem hlavou. Tušil jsem, vlastně jsem si byl téměř jistý, co kmenu šeptala, ale nechtěl jsem to slyšet nahlas.

Zavřel oči a pokoušel se utřídit si myšlenky - neměl totiž ani ponětí, čím by měl začít. Co jí má, sakra, vlastně říct? Zprudka oči opět otevřel a odfrkl si.
„Nečum na mě tak blbě, taky nemám radost z tvé společnosti!“ zavrčel na chlupatou bestii, kterou mu Hana opět poslala k ruce a kterou pro nedostatek taktu pojmenoval Práskač. „Jestli si myslíš, že se ti omluvím, tak ti asi blechy vlezly na mozek,“ dodal ještě, když si ho pes dále měřil ostrým pohledem, a pak mu přestal věnovat pozornost, jelikož ucítil, jak se někdo blíží. Zamračil se a postavil na nohy. Ruka mu přitom instinktivně sklouzla na jílec Kaguyy a on jej pevně sevřel. Cítil čtyři, ne, pět osob, které k němu mířily v kruhu, ale zahlédl pouze jedinou - ji. Ladně kráčela pestrobarevnou loukou v plném květu přímo k němu a on měl co dělat, aby nepřestal vnímat okolí a nevpíjel se do její krásy. Cítil, jak jeho stisk povoluje a kousl se do rtu. Za tu krátkou chvíli se ty čtyři zbylé osoby notně přiblížily! Už byly ani ne sto metrů daleko a obklíčily ho ze všech světových stran, ale zastavily se. Jen dívka dál kráčela přímo k němu a hedvábné kimono blankytné barvy s výšivkou stříbřitých ptáčků za ní vlálo ve větru jako závoj. Už jenom dvacet metrů, deset...
„Jsi tu brzy.“
„Ty také,“ vrátil jí její pozdrav.
„Čekáš i někoho jiného?“ zeptala se ostře.
Když si všiml, kam směřuje její podezřívavý pohled, pochopil a neochotně svůj meč pustil.
„Nejsi tu sama,“ dodal na vysvětlenou.
„Málem jsem tu nebyla vůbec,“ sklonila se, podrbala ležícího psa za uchem, který jí odpověděl až zbytečně přihraným slastným přivřením očí, a posadila se na místo, kde ještě před chvílí seděl Palantir.
„Proč? Kdo je to?“ zadíval se do dálky, ale nepřekvapilo ho, že nikoho nevidí.
„Mé strážkyně, kdo jiný?“
„To tě všude doprovází takové komando?“
„Ne, pokud se pohybuji po vesnici, mám na blízku jen jedinou,“ opřela hlavu o strom a upřela na něj prázdný pohled.
„Tak proč teď čtyři? To je... To je kvůli mně?!“
Sklopila oči a jemu bylo více než jasné, že je to souhlas. Zaťal ruce v pěst, ale rychle je opět povolil, protože nechtěl, aby si jeho vztek vykládala nějak špatně.
„Máš ze mě strach? Víš, že bych ti nikdy...“
„Neublížil?“ dodala podmračeně za něj.
V duchu si nadal, že si tak hloupě naběhl. Uvědomoval si, že tento rozhovor se rozhodně neubírá směrem, v který doufal a ani vzdáleně ne tím, který potřeboval. Věděl, že by se jí měl omluvit. Dlužil jí to. A teď byla zřejmě ta pravá chvíle. Ale... Ale ona určitě chápala, že tenkrát tu konožská skupina byla jako záloha po čas napjatých vztahů s ostatními zeměmi a nikdo nemohl tušit, jak dlouhá jejich mise vlastně bude a jak šeredně se později zvrtne. Ani on a to mu přece nemohla mít za zlé. Jenomže za ty dva týdny jí nasliboval tolik krásných věcí, které nikdy nesplnil, a v její tváři ještě teď dokázal číst zklamání, jenž jí způsobil. I když jí vlastně skutečně nic nesliboval, ale ani jí nic nevymlouval, jen svým mlčením přiživoval její růžové sny a kochal se pohledem na její něžný úsměv. Ano, může se pokoušet si to před sebou ospravedlňovat, jak chce, ale nic nezmění na tom, že to byla jeho vina. A pak... Pak byl srab! Nedokázal za ní přijít a chladnokrevně oznámit, že odchází a už se nevrátí. Jak by se mohl podívat do těch obrovských uhlově černých očí, které mu tolik připomínaly sladkou Shizune, a jen tak říct sbohem? Jak by se mohl znovu loučit s tou nebesky krásnou tvářičkou, když už mu to jednou srdce zlomilo? Ne, musela pochopit, že po tom masakru bylo jeho prioritou se společně s ostatními přeživšími z jeho vesnice dostat zpět do Konohy a podat co nejdříve hlášení. Nemohl tedy ještě ztrácet čas se soukromými záležitostmi. Ale jak by tomu mohla věřit, když on sám věděl, jak velká a slabošská lež to je?
„Chtěl bych se ti omlu...“
„Nechtěl!“ skočila mu příkře do řeči a její pohled dával jasně najevo, že ho prokoukla. „Ale abych ti odpověděla na tvou otázku – ne, nemám z tebe strach. To kapitánka mých strážkyň si myslí, že jsi nepřítel číslo jedna a důrazně mi doporučila se od jakéhokoliv konožského póvlu držet dál,“ pronesla s lehkým náznakem štítivosti v hlase.
„Cože? Ale... To nemůžeš myslet vážně! Sasayaki Yasu? Ona je kapitánka tvých strážkyň? Tahle labilní mrcha ručí za tvou bezpečnost?! To si snad děláš prd...“ zarazil se. Ani si neuvědomoval, že nejspíš křičí, ale náhlý posun strážkyň blíže k němu ho ujistil, že pokud nechce vyvolat nějaký opravdu nevhodný konflikt, měl by se raději uklidnit. „Omlouvám se, přehnal jsem to,“ dodal nepřesvědčivě a sedl si do trávy naproti ní. „Ale proč ona?“
„Po těch událostech před deseti lety zůstala ona nejstarší bezdětnou členkou klanu Sasayaki. Vedení tedy náleží jí,“ vysvětlila věcně, jako by si jeho předešlého výbuchu emocí vůbec nevšimla.
„To nic nevysvětluje,“ procedil skrz zuby a pokoušel se přijít tomu spletenci na kloub.
„Ale ano. Stejně jako já jsem zaujala místo po své matce, jí přísluší místo po její starší sestře. Všichni jsme tenkrát museli zatnout zuby a jít dál.“
„Nevěděl jsem, že všechny strážkyně jsou právě z klanu Sasayaki.“
„Nijak se o tom nešíříme. Spíše to držíme v tajnosti. Jak jsem řekla - nemám z tebe strach,“ dodala jako odpověď na jeho udivený pohled.
„A proč právě tento klan? Neříkej mi, že všechny mají ten prokletý ječák?“ zhrozil se.
„Ano, ale zdaleka ne na tak vysoké úrovni. Tato technika slouží k paralyzování nebo nanejvýš omráčení nepřítele a jen Yasu ji dokáže používat v takovém rozsahu, že dokáže i zabít. Ale existuje podstatnější důvod, proč právě členky klanu Sasayaki jsou ideální ochrankou pro nejvyšší z klanu Surejji,“ zavřela oči a k Palantirovu zděšení od nich rázem strážkyně nebyly ani deset metrů.
Teď už je mohl i vidět a z jejich zamračených tváří četl odhodlání a nenávist. Silou vůle nevyskočil na nohy a snažil se důvěřovat Hatsuyuki, že by jim ho jen tak nepředhodila. Možná že tyto ženské neměly Yasuinu zabijáckou hlasovou výbavu, ale kdyby to na něj vybalily všechny čtyři najednou, jistě by byl v hodně nepříjemné situaci. Práskač ovšem tolik důvěry neměl a přikrčený střídavě vrčel na každou z temně modře oděných žen, které je obklopily. Ale stejně rychle, jak se objevily, byly i pryč. Úplně. Palantir se snažil vycítit alespoň jednu z nich, ale bez úspěchu.
„Odvolala jsem je,“ opět otevřela oči a sledovala jeho zmatení.
„Odvolala? Jak? Snad jsi...“
„Ano, umím s nimi navodit telepatické spojení, ale jen s nimi, proto jsou právě ony schopné mě ochránit nejlépe.“
„Chápu. A to spojení je intuitivní nebo navozené? Poslala jsi je pryč. Proč?“ naléhal, když mu na první otázku neodpověděla.
„Síla telepatického spojení klesá se čtvercem vzdálenosti,“ začala nakonec pomalu, „takže pokud mám strážkyni v těsné blízkosti, prakticky neustále může číst mé myšlenky a já její.“
„To je strašná představa,“ znechutilo ho to.
„Možná, ale má to i nespornou výhodu a to že mě žádná z nich nemůže zradit, aniž bych to odhalila.“
„A také nevýhodu, jelikož vypadáš, že na to vyloženě spoléháš,“ varoval ji podmračeně.
„Jistě, dá se to blokovat, ale chce to značné soustředění a to nejde tak snadno skrývat,“ mávla rukou nad jeho námitkou.
„A co pokud je dál? Řekněme tak sto metrů?“ zajímal se.
„Jak jsem řekla, telepatické pole klesá a v této vzdálenosti už je téměř nemožné samovolně číst myšlenky, ale není to jisté. Na tyto a delší vzdálenosti musím zprávy posílat cíleně a to vyžaduje chakru. Takto na dálku mohu posílat zprávy ovšem jenom já.“
„Co nechceš, aby věděly?“ naklonil se k ní tak, že cítil na své tváři její dech, který náhle zrychlil.
„Proč myslíš, že...?“
„Poslala jsi je pryč i přes příkaz Yasu. Hádám, že nemáme moc času, než ta čarodějnice přijde zkontrolovat, jestli jsem tě nezardousil. Mluv rychle.“
„Chci vědět, proč jsi se chtěl sejít. Znám tě a vím, že tady nejde o omluvu. Kdybys byl ten typ, který potřebuje ulevit svému svědomí, tak bys především neodešel bez rozloučení. Co tedy opravdu chceš?“
„Informace.“
„Jakého druhu?“
„O jashinistech.“
„Není co o nich říct. Před deseti lety byli poraženi...“
„Nemyslím, že je to pravda a řekl bych, že ty také ne. Všechny ty vraždy a zmizení... Neříkej mi, že jste si to nedali dohromady. Sakra, Hatsuyuki, něco se chystá a ty bys měla vědět, ne, ty musíš vědět něco víc!“
„Máš pravdu, já...“ zašeptala. „Cítím jeho neklid!“